Když doma vládne pohoda

Autor

Přestože je dnes teprve středa a pomalinku se přehupujeme do druhé poloviny pracovního týdne, donutilo mě naše včerejší domácí dovádění k zamyšlení. S úsměvem na rtech a blaženou dušičkou si pro sebe říkám, že jsem se ale uměla narodit. Mám přesně to, co jsem si vytoužila z dob prvního snění o rodině. Mám doma hodného, milujícího muže, který má pochopení pro všechny moje vrtochy a dvě malé zdravé děti, které dokážou naplnit mé srdce až po okraj.

Pravda zdravé znamená v našem případě také hodně dravé. „Ale vždyť přesně tohle jsi chtěla…“ s oblibou mi připomene moje maminka, když se mi třeba syn vrací ze školky, již opět s dírou na koleni a modřinami po celém těle. Ano má pravdu, někdy je možná dobré přání nevyslovovat nahlas. Když se splní, nemusíme ho hned umět dobře přijmout a okolí si nás pak rádo dobírá. Já tak třeba drobné karamboly dokážu přehodnotit, pustit z hlavy a povznést se až v klidu večer v posteli. Moje moudrá babička mi vždy kladla na srdce, jak se nikdy nesmím zlobit dlouho, do západu slunce už musí být doma mír. Tak si říkám, musím na sobě ještě hodně zapracovat, ale i tak myslím, že jsem frajerka, když to stihnu ještě před usnutím. Možná tak trochu ze sobectví, abych si nerušila klidný spánek.

Ale někdy si spánek nechám rozhodit a ještě ráda, jako třeba včera. Dcerka přišla ze školy s tím, že mají doma vypilovat do příští hodiny tělesné výchovy svíčku. Celý večer se tak točil jen v bodování jejich sportovních výkonů. Bodíky jsme neúprosně sráželi za nedostatečně vypnuté nohy, za nohy přepadávající, za vyšpulený zadek… Zkrátka porota byla přísná. Ale Karolínka to s námi nevzdávala a cvičila a cvičila, až si od všech vycvičila 10 bodů a mohli jsme se v klidu navečeřet a odebrat do hajan s tím, že má jedničku jistou. S pocitem vítězství si tak mohla užít klidný spánek.

O klidný spánek ale připravila mne, nebo vlastně nás. S mužem už jsme se taky chtěli odebrat do světa snů, jen kdyby mě ta svíčka neležela v hlavě. „Ty Peťo, uděláš ty vůbec svíčku?“ obrátila jsem se zvídavě na mužíčka. A hned jsem se o ni začala sama pokoušet. Myslela jsem si tedy, že na tom není nic těžkého, vždyť po mne nikdo nechce kotoul vzad, jen vyhodit nohy nahoru. Ale ouvej, nečekala jsem, že mám tak těžký zadek a ne a ne ho vyzvednout dostatečně snadno a vysoko. Ale vždyť tohle mi vždycky šlo, tak kde může být zakopaný pes? Pravda již je to pár let, co jsem se o podobnou akrobacii nepokoušela. A taky již pár let neprovozuji žádný sport, pokud tedy nepočítám týden v zimě na lyžích a všehovšudy týden v létě na kole. Zkrátka doba, kdy jsem se hýbala bez donucení a ráda je pryč a s ním i veškerá mrštnost.

„Páni, táto, já to nedokážu, ukaž mi ty tu svoji,“ pobízím svého muže. Nenechám se odbýt mrčením a vyburcuji ho k aktivitě a výsledkem je, že se oba snažíme vymrštit nohy ke stropu, což se neobejde bez hlasitého hihňání a funění zároveň. „Kdybys raději svíčky zapálila a ne místo toho vymýšlela kraviny,“ vzdává muž naše klání o lepší sportovní výkon. No každopádně ani jeden z nás na tom nejsme nejlépe, asi to bude chtít hodiny tělocviku, jógy, nebo aspoň se dokopat k běhání nejen kolem dětí ale taky s nimi po venku.

Zkrátka musíme se nad sebou zamyslet a jak jste na tom vy?

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

https://amtskincare.com/judi-bola/

slot bet 100 perak

https://www.anisraza.com/mezquitagin/judi-bola/ sbobet88 https://erty.ee/