V minulém článku jsem si povzdychla nad trably se stárnoucím tělem, smysly a myslí. Ovšem je tu ještě něco, co si člověk po padesátce silně uvědomuje.
Nezvratnost krátícího se času
„Ze života se náhle stalo cosi časově omezeného. Z nekonečného oceánu, který jsem měl ještě před pár lety před sebou, je najednou rybník. Je třeba zvykat si na představu, že některé věci při nejlepší vůli nestihneme.“
„Například?“
„Zbohatnout. Vyhrát olympiádu. Dostat Nobelovu cenu. Postavit si srub na Aljašce. Oslavit se synem jeho třicáté narozeniny.“
„Žádného syna nemáš.“
„O tom právě mluvím.“ (Viewegh, 2004).
Začíná doba, kdy je člověk nucen čelit masivnímu nástupu nemoci a smrti do života, a to jak v okruhu rodiny, tak v okruhu svých učitelů, spolužáků, přátel, vrstevníků.
West ve své knize Dobrodružství psychického vývoje (2002) říká: „ Někdy v průběhu středního věku je většina dospělých vykázána z bájné zahrady věčného pozemského života. Nejenže cestovatelé začínají ztrácet starší příbuzné, ale jsou také otřeseni přirozenou smrtí několika svých vrstevníků. Realita jejich vlastní budoucí smrti slibuje, že jejich slunce klesá a noc určitě přijde“ (s. 119).
Na jiném místě se pak dočteme: „Aby se největší dobrodružství života žila naplno, musí dospělý člověk přijmout mnoho smrtí. Přijetí je těžké, neboť naše moderní kultura nejen smrt popírá, ale raději ani nemyslí na stárnutí. Nejsme-li však schopni přijmout svůj konečný soud, jsme také méně schopni umírat každý den tak, abychom dali vzniknout novým možnostem a neprojeveným částem sebe samých i druhých. Jen skrze smrt starého způsobu života se mohou zrodit nové zážitky a vztahy. Aby člověk dobře miloval, musí v sobě nechat zemřít svobodu samostatného života. Aby obohatil život dětí, musí v sobě nechat zemřít bezstarostné dny bezdětné dvojice. Abychom si užili pozdějších let, musíme v sobě nechat zemřít identitu rodičů malých dětí. Pouze když necháme umřít minulost, jsme připraveni nechat zrodit budoucnost, která přinese nové výzvy a dobrodružství“ (s. 28).
V podstatě nevím co dodat. Snad jen – několikrát přečíst a strávit.
Právě knihy, ale i jiné formy umění, nám mohou pomoci pokud tápeme, pochybujeme, nevíme si rady. Ukazují, že naše problémy nejsou jedinečné, ale že se v různých životních etapách zkrátka objevují u všech. Jsou univerzální. Vnímavého člověka pak takové zjištění určitě obohatí, je pro něj důležité, pomůže mu najít cestu anebo ho alespoň uklidní, utěší, občas i rozesměje. Ani ryze odborná literatura není nudná, ba naopak.
Každý jsme jiný, jiného založení, temperamentu, máme jiné schopnosti, motivaci, životní zkušenosti. Pokud reagujeme příliš silným patologickým smutkem, úzkostí, depresí, pak není od věci vyhledat pomoc odborníka – psychologa, psychiatra.
A opět – významnou prevencí je psychohygiena. Spočívá vtom, aby pozitivní momenty vyvážily negativní nebo aby byly přinejmenším v rovnováze. Snad to mnozí činí intuitivně, z pudu sebezáchovy. Ale pokud by vám snad došly nápady jak vnést takovou radost do života, Hrdlička (2006) uvádí tzv. „Katalog 99 příjemných aktivit“.
Aktivity dělí do tří skupin:
- sociální aktivity, při kterých osoba cítí, že ji někdo chce, má rád, respektuje, chápe, oceňuje a akceptuje (např. pozvat přátele na návštěvu, být s někým, koho milujeme),
- aktivity spojené s pocity dovednosti, schopnosti a nezávislosti (např. opravovat starožitnosti nebo nábytek, hrát golf, fotografovat),
- aktivity, které jsou příjemné sami o sobě (např. jít do sauny, dívat se na hvězdy, zatančit si).
Důležité je aktivity a prožitky tělesné, duševní a duchovní střídat. Mít pozitivní myšlení, pozitivní přístup ke světu a druhým lidem. Volit si přiměřené životní cíle. Přijmout se takoví, jací jsme. Být sví a rozvíjet svůj potenciál.
Můj oblíbenec Morgenstern už v roce 1905 napsal: „Nemusíme žít stále tak, jako jsme žili včera. Osvoboďte se od tohoto názoru a otevřou se před vámi tisíce nových možností.“
A v hlavě mi nedávno uvízla i jedna replika z divadelní hry Celebrity s.r.o.: „Co dosud není, nebylo dost chtěno.“
Být na prahu něčeho začínajícího není zas tak špatné. A být na prahu starší dospělosti je možná mnohem lepší, než být na prahu puberty.
Pokusím si to užít.
Literatura:
HRDLIČKA, M., KURIC, J., BLATNÝ, M. Krize středního věku – úskalí a šance.
Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-168-9.
VIEWEGH, M. Vybíjená. Brno: Petrov, 2004, s. 76. ISBN 80-7227-191-1.
WEST, G. K. Dobrodružství psychického vývoje: kapitoly z vývojové psychologie.
Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-684-5.