Padesátka na krku

Autor

Asi před sedmi lety jsem psala seminární práci na téma starší dospělost. To je období v životě lidském přibližně v rozmezí mezi padesátkou a pětašedesátkou.

Tenkrát se mě to ještě tolik netýkalo, čerpala jsem hodně z literatury, ovšem čas je neúprosný a padesátka dorazila i ke mně. A tak si onu práci pročítám znovu a některé pasáže z těch deseti stran textu mi přijdou hodně výstižné a začínám se s nimi víceméně ztotožňovat.

Stárnoucí tělo a mysl

Nadcházející události vrhají před sebe svůj stín.
přísloví

Ano. Stárnutí je proces spojený s pozvolným úpadkem všech tělesných funkcí. Kopce, schody, diskotance, sprint na oválu nebo jen na tramvaj – tak trochu strašák. To proto, že klesá výkonnost plic, srdce, ubývá svalová tkáň, ochabuje držení těla. Také se zpomaluje metabolismus a tak, jíme-li jako dřív, tloustneme.

Zhoršují se i základní smyslové funkce- zrak a sluch. Pokud vám slovo presbyopie připadá nelichotivé, pak český ekvivalent „stařecká vetchozrakost“ tomu nasadí korunu.

A věřte, že již po čtyřicítce je to také vaše diagnóza. Zlatě vytištěný návod na žlutém obalu, umělecky vyvedený jídelní lístek s vystínovanou kurzívou a nakonec i samotné jídlo na talíři se najednou stává beztvarým flekem. Vidíte špatně na blízko. Ale pozor: „Náš zrak je zase o něco horší než před desíti lety – ale dovedeme se lépe dívat a z toho, co vidíme, máme větší radost, větší estetický požitek.“ Říčan (1989).

U sluchu se mění kvalita jeho vnímání. Člověk přestává slyšet zejména vysoké tóny. Zhoršuje se i porozumění řeči, je-li třeba od ní „odfiltrovat“ rušivé zvuky. I tento nedostatek se později zvětšuje. Výstižný je název jedné divadelní hry o starých lidech „Víš přece, že neslyším, když teče voda!“ (Říčan, 1989)

U žen je období mezi 45 – 55 rokem fází klimakteria. Definitivně ztrácí plodnost, což může být chápáno jako znehodnocení ženské role. Mnohé ženy však akceptují menopauzu úlevou. Mají konečně klid, neobtěžuje je menstruace ani riziko otěhotnění.

Psychická krize (úzkost, podrážděnost, deprese, ztráta elánu) a nápadné proměny zevnějšku jsou prý naštěstí spíše zafixovaným stereotypem klimakteria. Kéž by.

I když se děti domnívají, že jejich rodiče už sexuálně ani nežijí, je sexualita v tomto věku přirozenou součástí života. Jen je ovlivněna různými faktory tělesnými, psychickými, sociálními vč. každodenních událostí. Postoj k sexu se ale mění: „Sex už nemůže být chápán jako oblast výkonová a nemůže sloužit jako prostředek vlastních kompetencí. Na významu by měla nabývat prožitková složka, kde je důležitý pocit kontaktu, vzájemné blízkosti a souznění.“ Vágnerová (2007)

Více žen než mužů se pak potýká s problémem úbytku tělesné atraktivity , k čemuž dnes velkou měrou přispívá neustálé zdůrazňování kultu mládí a ženské tělesné krásy. Žena je „tlustá bečka“, ale muž je „kus chlapa“, žena je „vyžilá“ oproti tomu na muži jsou vidět jeho životní zkušenosti, muž má interesantní šediny či sexy pleš, žena o sebe nedbá, pokud šedé vlasy neskrývá přelivem.

Je důležité odhadnout míru možnosti ovlivňovat svůj zevnějšek. Příliš vysoké ambice vedou ke zklamání. Je třeba pochopit a smířit se s tím, že už v žádném případě nelze vypadat stejně, jako v mládí a že by to ani nemělo smysl.

Podobně jako tělo, ani myšlení není už tak rychlé a pružné. Slábne paměť. Hůře si pamatujeme nové informace, zapomínáme jména, obličeje lidí. Přesněji řečeno, nezapomeneme je docela, ale hůře si je vybavíme ve chvíli, kdy to potřebujeme. Zpomaluje se učení, což samozřejmě souvisí s rychlejší unavitelností a obtížnější koncentrací. Snižuje se flexibilita, zpomalují se reakce.

Vše je přesto individuální a záleží na mnoha specifických faktorech jako je např. způsob života, profesní a zájmová aktivita, která stimuluje, rozvíjí a uchovává některé kompetence více než jiné.

Je po tom všem, co bylo napsáno, možné vůbec přijmout a akceptovat své stárnoucí tělo a mysl?

„Vedeme se stářím ústupové boje. Je třeba bránit každou pozici, ale také ji včas vyklidit, když už obrana nemá smysl. Stále je kam ustupovat, tj. nacházet si nové, uspokojující činnosti, na které stačíme.“( Říčan, 1989)

Asi se budeme muset vzdát např. závodního sportování, ale stále je tu pro nás ještě spousta možností: plavání, golf, pěší turistika, cyklistika, bowling, kulečník, jóga aj. Asi utratíme víc za pěstící kosmetiku či služby, atraktivní brýle, hormonální léčbu, rafinované prádlo a oblečení, ale proč ne, zasloužíme si to.

Plus pro nás starší je, že naše léty nabyté zkušenosti nám umožní řešit běžné problémy automaticky a proto rychleji, neulpívat na formální logice, ale naopak uvažovat o určitém problému komplexně. Díky tomu dovedeme integrovat a koordinovat jednotlivé znalosti v jeden celek, počítat s více možnostmi a variantami. Z nových informací si pak vybíráme jen ty, které opravdu potřebujeme, zapisujeme si vše do diáře (ať už papírového či elektronického) a ten nezapomínáme každý den otevřít.

Profesní role

Staré chrámy dobré zvony mají.
přísloví

Přesto, že se zákonodárci snaží naše pracovní aktivity stále prodlužovat, je jasné, že období starší dospělosti (zvláště pak druhá polovina) je fází postupného uzavírání profesní kariéry. V době rychle se zdokonalujících počítačových, mobilních a digitálních technologií ve všech možných oblastech a také neustálých změn na poli legislativy a práva je asi velmi důležité akceptovat dosažené úrovně jako téměř definitivní.Tím nechci říct, že má člověk ustrnout, dále se nevzdělávat, nezajímat se o obor. Naopak! Ale chce to jistý nadhled, omezit ambice, šetřit síly a přistupovat k práci bez napětí. Své zkušenosti předávat mladším, podporovat jejich rozvoj. Ovšem pro někoho „… je také nesnadné ustoupit do pozadí a pomáhat vytvářet profesní proslulost někoho jiného , kdo za pár let může svého učitele bez okolků vytlačit a nahradit.“ (Hrdlička, 2006)

Ztráta důvěry ve své schopnosti i pocitu smysluplnosti vlastní práce pak bývá projevem „syndromu vyhoření“. Ten postihuje především pracovníky v profesích, které jsou sociálně zaměřeny. Dlouholetá osobní investice může vést k vyčerpání sil. Dlouhotrvající rozpor mezi vlastním úsilím a subjektivně neuspokojivými výsledky vede k vyhasnutí a k lhostejnosti k vlastní práci. U profesí pracujících s lidmi je související radou udržovat od klientů jistý odstup a nenechat se jejich problémy zcela pohltit a důsledně oddělovat pracovní život od osobního.

Velkou psychickou zátěží je ale také ztráta zaměstnání v tomto věku, bohužel dnes nic neobvyklého. Zaměstnavatelé preferují výkonnost, dravost, flexibilitu před zkušeností
a odborností, které musí navíc ohodnotit.

A je také nejvyšší čas myslet na to, jak trávit dobu, kterou získáme omezením a později i ukončením pracovní aktivity: „Oblast zájmů a her je, spolu se vztahy s přáteli, jednou ze tří opor tzv. psychohygienického trojúhelníku (dalšími oporami jsou rodina a profese). Jsou-li všechny tři opory dobře fungující, pak i následný výpadek jedné z nich (např. rozpad rodiny nebo propuštění z práce) nevede k rozpadu celého systému – ostatní dvě opory zachrání alespoň částečně životní stabilitu. Proto by mělo být zájmem každého udržovat tento psychohygienický trojúhelník funkční, a co pro to může zejména udělat, je pěstování svých přátelství, her a koníčků“ (Hrdlička, 2006).

A ke šťastným padesátníkům patří také vnoučata – obohacují život rodiny, zpříjemňují nástup stáří, dají možnost zopakovat si něco z vlastního dětství. Ve chvíli, kdy dospělé děti opouští rodinu, rodičovská role ztrácí značnou část svého obsahu a starší člověk by se mohl cítit opuštěný a zbytečný, je to velmi významný moment.

Ve výchově vnoučat pokračuje dialog generací (Říčan, 1989).

Tak to bychom měli v kostce ztráty (nebo nálezy?). Vlastně, ještě je tu něco. Ale to až příště.

Literatura:
HRDLIČKA, M., KURIC, J., BLATNÝ, M. Krize středního věku – úskalí a šance.
Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-168-9.
ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha : Panorama, 1989. ISBN 80-7038-078-0.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.
ISBN978-80-246-1318-5

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na