Mám ráda svátek zemřelých, naše Dušičky. Pracovně mám za sebou několik hodin Halloweenu, který je divoký a rozjařený a veselý a výhrůžný a strašidelný. A tak se pak těšívám na naše české poklidné duchovní Dušičky.
Ne-jen pro dospělé
České Dušičky jsou svátek spíš pro dospělé. Přeci jen je to klidný, pro mnohé úklidový (hřbitovní) svátek. U mnohých se jede na hrob i těm, které nenavštěvujeme během roku. Zapalování svíček je pro malé zajímavé, ale dnes se dost pálí i doma, takže to také není tak velký svátek. Abych do Dušiček zapojila více (česky) i své děti, předchází u nás Dušičkám malé tvoření. Je to tak pro ně silnější zážitek oddělený od běžných návštěv hřbitova během roku.
Jak dětem přiblížit Dušičky
Děti nasbírají listy všech barev, což vidím pro toto období jako ideální, je nádhera jakou škálu barev příroda nabízí. Pak klasicky listy osušit, lehce nasušit (ne úplně, aby se s nimi dalo hýbat, aniž by se zlomily a rozdrobily), nazdobíme s nimi svíčky a přelepíme izolepou. A hned to vypadá jinak, lépe. Hned je v nich více srdce. Navíc vznikne prostor vyprávět si o těch, na jejichž hrobech svíčky zapálíme. My letos bohužel můžeme už jen vzpomínat na spoustu nových Dušiček.
Kde je konec koled
Chápu, že pro děti je zajímavější Halloween, protože je to takový karneval nejen pro prcky. Nicméně jeho podstatnou dětskou součást „trick or treat“ neboli trochu drsnější koledování (je to takové koledování s výhrůžkou – jestli nám nedáte něco dobrého, tak vám něco provedeme) se u nás neprovozuje. Asi ani nemá šanci se u nás rozmoci, protože i naše klasické koledování – hodování o Velikonoce – na mnohem místech (hlavně ve větších městech) vymírá.
Smrt neexistuje?
Považuji za normální, aby se dětem nezakrývaly oči před smrtí a umíráním. Není to nic na jejich ochranu. Naopak. Pochopí, že je to součást života a mnohé otázky, respektive odpovědi pro ně budou srozumitelnější. To, že „babička odjela“ nebo „babička spinká“ je přeci jen dost matoucí pro děti (před)školního věku a můžou tak vyžadovat a očekávat „návrat“ nebo „probuzení“. Samozřejmě, že smrt a to, co je poté je těžké i pro dospělé, ale věřte, že děti to často poberou mnohem lépe, než my dospělí.
Dětské postřehy
Na jedné z prvních návštěv hřbitova, kdy už dcera více vnímala okolní svět a uměla se ptát a komentovat ho, se mě zeptala, proč jdeme na hřbitov. Odpověděla jsem, že navštívit babičku a dědečka. Když jsme došli k hrobu, obešla ho celý dokola, a pak povídá: „A kde mají dveře?“
Syn byl se mnou u babičky, která umírala, sám se s ní chtěl rozloučit, pohladil jí po ruce. Za několik hodin opravdu umřela. Synek mi řekl, jak je rád, že u ní ještě byl a stihl jí naposledy vidět. A dodal moudro hodné filozofa: „Do budoucna nevidíme, ale můžeme tušit, co se stane.“
Když si pak na její pohřeb dcerka vesele vykračovala, divila se, proč jsou všichni v černém a smutní a pláčou… „Vždyť je přece teď už babičce dobře a nic jí nebolí, viď?“
Jak probíhají Dušičky u vás? Uklízíte hroby, nosíte věnce, zapalujete svíčky na hřbitově nebo doma? Vzpomínáte? Vzpomínáte i s dětmi?
Foto: pixabay.com