Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí….

Autor

Moje milá rodino, chodím za vámi s radostmi i strastmi. Když s radostmi je to snad příjemné zpestření a když se strastmi, vždy se vypovídám, uleví se mi, vy mě pochopíte, poradíte a ještě povzbudíte. A tak se k vám opět vracím.

Již od dětství jsem milovala hru na rodinu a od puberty dostala rodina konkrétnější podobu a vysnila jsem si dvě děti. Upovídanou, rozumnou holčičku Simonku a šikovného, zručného ďáblíka Ondráška. Postupem času jsem se skutečně propracovala ke dvěma dětem, sice to není Simonka s Ondráškem, ale Karolínka s Martínkem, ale kromě jmen, sedí všechno. Hodná, zodpovědná holčička a kluk má takovou jiskru v oku, že každou chvilkou čekám, že chytnu. Jen tehdy jsem snila bez starostí a vše si idealizovala.Dnes vidím ty rozdíly mezi holčičkami a chlapečky realisticky a mnohdy nestačím lapat po dechu.

Tatam je doba, kdy jsem soucitně koukala na synka kamarádky, který byl tak trochu zakřiknutý, a kam ho posadila tam ho našla…byl zkrátka moc hodný. Můj Marťas se rozhodně nedá ani posadit. Když nedostane podněty, zabaví se sám….bohužel po svém. Tu z ulice dotáhne domů kus pásky ze stavby s nápisem zákaz vstupu, doma ji pak vysouká z kapes a zabarikáduje uličku k toaletě s tím, že je tam výkop a nikdo nemůže vstoupit. Tu na povel: „Počkej chvilku venku než se obuji,“ sbírá u domovního kanálu špačky z cigaret a pod okny sousedů si klidně vykuřuje již ve svých 4 letech… Nedávno si mě vzala stranou paní učitelka, že neví co se ve školce venku přihodilo, že si Martínek hezky hrál se svým kamarádem, ale najednou se ozval pláč a Matýskovi stékala přes krk krev. Jeho maminka ho převezla do nemocnice, kde mu hlavu sešili dvěma stehy. Na radu paní učitelky, že je z toho Marťa opravdu hodně špatný a nechce se o tom bavit, netrapte ho již a nepátrejte. Říkala jsem si, snad opravdu nešťastná náhoda a opravdu neudělal nic se špatným úmyslem, donutila jsem ho se aspoň omluvit se a dát Matýskovi jeho oblíbenou čokoládu jako bolestné.

Včera, když si mě ve školce paní učitelka povolávala k sobě, už se o mě pokoušely mdloby, ale paní učitelka mě uklidňovala, že se nemusím bát. U stolečku se mne ptala zda jsme o víkendu vyrazili někam s manželem sami. Pátrala jsem v paměti, kde nás mohla vidět, protože si nevybavuji, kdy bych kde byla s mužem sama, nepočítám-li chvilky večer u televize, když děti spí. „Víte, s Martínkem je poslední týden špatná domluva, je rozmrzelý a když jsme se snažili zjistit, co mu je, říkal, že prý jezdíte pořád pryč a on je stále jen u babičky.“ Pusa mi zůstala dokořán a zmohla jsem se jen na: „Prosím????“ Co mi to ten kluk dělá???? Pak mi bleskla hlavou myšlenka napsaná na nástěnce školky: NEVĚŘTE DĚTEM VŠE CO O NÁS POVÍDAJÍ, MY NEVĚŘÍME JIM, CO ŘÍKAJÍ O VÁS. Stále nějak nedokážu pochopit, proč to říkal. Jednak u babičky nebyl ani nepamatuji, dědeček, coby stále vytížený pracující si udělá čas zřídka a on sám je vděčný za chvilku času hraní s nimi, spát chce stejně jen doma. Já děti chtěla vždy a s rukou na srdci říkám, že bych pro ně dýchala, snažím se oběma věnovat, hrát si s nimi, podněcovat je k novým věcem. Byť rekonstruujeme rodinný domek a ten krade čas našemu tatínkovi, kolikrát ho zlomím a tak jako minulý týden vyrazíme celá rodina třeba do aquaparku anebo včera večer na halloweenskou stezku odvahy. Tak mi holky povězte, proč mi to ten kluk dělá??? Člověk se snaží po dobrém, to se míjí účinkem, když po zlém tak se nafoukne a prý nás nemá rád a vystřelí nás na měsíc. Vypadá to úsměvně, ale bojím se, aby dareba nepřerostl všem přes hlavu a nevyrostl z něj malý terorista.

Holky, co máte doma chlapečky, řešily jste taky něco podobného? Neříkám, že je to nezvladatelný darebák, má i dobré srdíčko, trhá mi kytičky, kreslí obrázky, rád tvoří, ale jak nás popadne amok….konec.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na