Můj desátý měsíc

Autor

To bylo tenhle měsíc změn a novinek! Konečně přesun do slibovaného většího bydleníčka, Ježíšek, spousta návštěv a cestování, prochrupkaná dopoledne, první zub a první kroky, nové chutě, no prostě opravdu měsíc naplněný do poslední vteřinky. Naštěstí jsem zdravá (ťukťukťuk)!

Nový domov

Tři dny poté, co jsem vám naposledy psala, jsme se přesunuli do domečku, o kterém všichni pořád vyprávěli. Mám tu možnost se pořádně prolézt, aniž by mě po chvilce zarazil nějaký kus nábytku. Nejvíc se mi líbí v kuchyni, ale je to fajn i jinde. Akorát přede mnou zavírají dveře na chodbu. Takže jakmile se dveře otevřou, tak makám, makám, abych to tam stihla očíhnout. Venku je zahrada, na tu koukáme z okna. Osobně ji ještě moc neznám, jak mě mamka vyveze ven, tak zachrupnu. A spí se mi tu kvalitně. Netuším, kam se poděla velká část dopoledne. Ráno si trochu pohraju, nasvačím se, jdu si schrupnout ven a najednou je oběd. Odpoledne si hrajeme, Pusinkovač se ode mě někdy snaží trhnout, ale já se nenechám.

Ježíšek

Ani Mikuláše, ani Ježíška. Neviděla jsem nikoho. Nutno říct, že ale Ježíška nestihnul postřehnout ani Pusinkovač. A to jsme tak pečlivě a pozorně koukali z okna! Prostě nic nic a najednou rozsvícený strom a pod ním spousta dárků! Pusinkovač mi je rozbaloval, to je hodnej. Ale za rok už se na to vrhnu sama. To jsem zvědavá, jestli ho to nebude mrzet, dost ho to bavilo. Ale taky si to asi budu chtít užít! No, uvidíme, je to prý až za rok, což jsem pochopila, že je celkem za dlouho. Jen je zvláštní, že nám Ježíšek nechal dárky na několika místech. Ale nebudu v tom šťourat, je to od něj prostě hezký.

Pohyb

Opět jsem poposunula svoje hranice. Před pár dny jsem se totiž pustila do odvážného životního kroku a udělala svůj první samostatný krok. Mamka z toho byla vyjevená a dojatá a Pusinkovač hned obtelefonoval příbuzenstvo. Tak je to asi velká věc. Pravda je, že se v tom – na rozdíl od stání – necítím ještě zrovna takzvaně „pevně v kramflecích“, ale poKroky dělám. Ještě ten den jsem střihla kroky tři. A potom čtyři. Uznávám, že lezení je rychlejší, ale tohle bude mít asi ještě i jiné výhody, až pořádně vychytám rovnováhu.

Hry

Baví mě pár nových her, tak vám je v krátkosti popíšu, nevím, jestli je taky znáte. Třeba „Vařila myšička“ – to je taková bžunda, kdy se šimrá ruka, pak prošmatávají prstíky, a pak šimrá v podpažíčku, no bomba! Nebo hrajeme s Pusinkovačem „Dej mi to!“, kdy mu něco podám, pak ucuknu a schovám to. Někdy mi to sebere a to pak řvu, to se většinou lekne mojí fistulky a vrátí mi to. Což si musím do budoucna pamatovat. Ještě jednu bezvadnou hru spolu máme, která je dost akční. Skáčeme totiž na nafukovací křeslo a to péruje, legranda jak blázen. Pusinkovač má super nápady, musím ho dobře sledovat! Na rozdíl od něj mě stále ještě baví telefony, ovladače a foťáky, jen se tyhle hračky čím dál častěji ocitají mimo můj dosah. To se mi moc nelíbí, jak si pak s nimi můžu hrát?! Konečně jsem si pořádně pohrála i v solné jeskyni. Kde všude jsme pak doma krystalky soli našli, to se ani neptejte!

Jídlo

Mám první zub, který mi objevila maminka ve stejný den, jako jsem udělala první krok. Já o něm věděla už dřív, něco mě tam celkem nepříjemně tlačilo. Hlavně, že už je venku. Má něco společného s jídlem, ale netuším co. Já všechno žvejkám dásněmi. A když říkám všechno, tak myslím všechno. Je potřeba jen trochu pozornosti mojí a nepozornosti okolí. Takhle už jsem objevila několik zajímavostí od kolínka, co upadlo Pusinkovači při obědě pod stůl, přes pomeranč, který babička nabídla hostům na misce a vzdálila se od něj, až třeba po Pusinkovačovu snídani. Teda ten si dává do nosu – chleba s máslem a šunkou. Moc dobré to bylo, docela slušně jsem mu ujedla. Hihi. Prostě, když něco chci najít, tak se mi to povede!

Spousta kamarádů

Potkala jsem spoustu starých i nových dětských kamarádů, z rodiny i z řad přátel. A tady jen pro zajímavost budu pouze jmenovat: Filípek (pravé jméno Pusinkovače), Emilka, Tomča, Domča, Barča, Adámek, Miky, Tonča, Jóna, Verča, Kačka, Šimonek, Áža, Martinka, Kačka, Pepík, Nelinka, Jonášek. Ještě tu byl Vojtíšek, ale toho teta schovávala, tak jsem ho neviděla.

Je mi deset měsíců

Tenhle měsíc byl vážně síla! Stále ráda tančím, takže se dá říct, že jsem ho protančila. A když nehraje hudba, tak si zazpívám sama. Taky jsem jednou mamku vyšokovala, když jsem normálně ukázala na dveře a zeptala se „(K)de je táta?“ Sice mi odpověděla, ale s velkým zaváháním, asi to na ní bylo moc. Tak s větama ještě nějaký čas počkám. Musím to někdy tajně probrat s Pusinkovačem. A zatím si radši pusu ucpu dudákem.

Krásný další měsíc, ať ho máte naplněný příjemnostmi!
Vaše Růženka

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na