Výchovu považuji za naprosto zásadní věc a sama v ní často tápu. Nerada bych se na dětech dopustila větších chyb, než je nutné. A nejsem v tom sama. Zkontaktovala jsem proto profesionálku s mnoha zkušenostmi. PhDr. Eva Labusová je přesvědčena o tom, že rodina je odrazovým můstkem pro veškeré lidské počínání v individuálním i společenském smyslu. Jaká je dnešní rodina? Kde děláme chyby při výchově?
Připadáte mi jako velice aktivní žena, v domácnosti i v práci. Čím vším se aktuálně zabýváte?
To jste mne pobavila – velice aktivní žena, v domácnosti i v práci… Ale máte možná pravdu v tom, že neumím „nicnedělat“, neumím ani příliš odpočívat. Zároveň toho vlastně nedělám tak moc a spíš se soustředím na méně věcí a snažím se je dělat pořádně. V domácnosti mi jde o to, aby byla útulná, aby prakticky fungovala a aby spoluvytvářela domov, v němž je dobře. A v práci momentálně dělím síly mezi tři hlavní oblasti – časopis Děti a my, který od ledna vedu jako šéfredaktora; Český rozhlas 6, kam připravuji některé díly Hovorů o vztazích a lektorskou činnost, tedy přednášky nebo semináře především pro rodičovskou a někdy i odbornou veřejnost, např. ve spolupráci s o.s. Aperio.
Čím jste se chtěla stát jako dítě?
Pokud si vzpomínám, chtěla jsem být maminkou, učitelkou a spisovatelkou. Takže se mi leccos z dětských přání vyplnilo.
Kudy se ubíraly cesty až k vaší současné profesi?
Vystudovala jsem češtinu a němčinu v rámci učitelského oboru na FFUK. Po revoluci, která nás zastihla v pátém ročníku, jsme si pobyt na Univerzitě prodloužili, rozestudovala jsem tehdy ještě angličtinu a psychologii, ale nedokončila, protože přišly šance na pobyty v zahraničí, a pak už také děti. A právě ony – narodily se mi tři dcery během pěti let – definitivně přehodily mou profesní výhybku. Od roku 1993 jsem postupně přešla k práci v prorodinném neziskovém sektoru a k publicistice zaměřené na rodinu, vztahy a zdraví.
Co považujete při výchově dítěte za nejzákladnější body?
Bezpodmínečnou lásku a láskyplnou důslednost. V raném věku vymezování hranic a seznamování s pravidly a hodnotami, které chceme jako rodiče svým dětem vštípit. Od malička pěstování pocitu sounáležitosti i spoluodpovědnosti – naše rodina je dílo nás všech, všichni, malí i velcí, se dle svých možností musíme snažit, abychom jeden druhému vytvářeli zázemí. Neodkladné potřeby malých dětí mají přednost před odkladnými potřebami dospělých. K tomu všemu připravenost odpouštět a pracovat na sobě, vnímat rodičovství jako příležitost k sebepoznání a k dosažení skutečné dospělosti.
Jaká je nejčastější chyba, které se rodiče při výchově dopouštějí?
To je těžká otázka, protože věcí, které dnes rodičovství všelijak paralyzují, je mnoho. Od falešných představ, co výchova obnáší a potřebuje, až po zoufalý nedostatek času, který rodiče s dětmi tráví. Docela souhlasím s těmi, kteří dnes o rodičovství mluví jako o oblasti v hluboké krizi. Ta souvisí s celkovou současnou krizí identity a smyslu. Jinými slovy: Dospělí mají co dělat sami se sebou, a tak péči o děti často nezvládají. Mimo jiné proto, že následují všelijaké módní trendy a zvyklosti, které jsou ve své podstatě jalové a škodlivé. Mluví se o normativním zanedbávání dětí – jednáme s dětmi k jejich neprospěchu, a považujeme to za normální.
Můžete uvést příklady?
Třeba příliš protektivní rodičovství, kdy rodiče dětem umetají každou cestičku a zbavují je vlastního nasazení, takže děti pak nemají psychickou odolnost, nejsou zvyklé vyvinout iniciativu ani přijmout odpovědnost. Výchova bez vymezování hranic, která vede k produkci malých tyranů. Odkládání dětí k televizím a počítačům. Běžné nezdravé stravování, včetně automatů plných jalové stravy přímo ve školách.
Styly výchovy se kulturně hodně liší. Co je specifické pro Českou republiku?
Zdá se mi, že navzdory všemu negativnímu, co bylo řečeno, je v mnoha českých rodičích přítomen jakýsi šestý rodičovský smysl navazující snad na tradici předků, mezi kterými byli někteří mimořádní vizionáři. Jmenujme za všechny Komenského a Matějčka. Jsem ráda, jak si třeba české matky hájí potřebu být s dětmi doma a nespěchají do práce, nevyužívají služeb jeslí. Jen to s sebou nese extrém, že na rozdíl od jiných evropských žen rychle zaostanou pro pracovní trh. Je pro naši zem specifické, že se nedaří péči o rodinu a pracovní ambice žen dobře propojit. Nepodporujeme matky tak, aby to, že pečují o malé děti, nemusely pociťovat jako společenské a profesní znevýhodnění. Zvláštní je i to, jak lidé u nás lpí na fyzických trestech. V ostatních evropských zemích byly již zakázány jak ve škole, tak doma, ale u nás v domácí sféře stále platí jako běžně užívaný výchovný prostředek. Přitom někdy jde jen o to připustit si, že děti zlobí, protože nemají zajištěnu optimální péči, pravidelný režim, přiměřenou zábavu nebo třeba právě i kvalitní jídlo bez cukru a aditiv. Autoritářská výchova je u nás rozšířenější než jinde. Facka vede k rychlému tichu, ale už neřešíme, co je za ním.
Jaká je podle vás rodina 21. století?
Každá jedna rodina je taková, jací jsou lidé, kteří v ní žijí. A rodina jako instituce čelí dnes velkému tlaku a příliš malé společenské ochraně. Jsem si přesto jistá, že se nakonec, stejně jako manželství, obhájí sama. Nikdo nikdy nevymyslí lepší prostředí pro výchovu dětí a pro formování jejich pozitivního a prosociáního vztahu k sobě i k ostatním. Docela obyčejná láskyplná rodina v podobě mámy, táty, sourozenců a prarodičů je přesně tím, co příští generace potřebují, aby měly před sebou otevřenou a šťastnější budoucnost. O tom jsem hluboce přesvědčená.
Děkuji Vám za rozhovor a fotografie z rodinného alba a přeji hodně úspěchů pracovních i osobních!
Paní doktorka Labusová k mé radosti souhlasila s pravidelnou spoluprací s naším portálem. Pokud máte konkrétní otázky, týkající se výchovy děti, rodiny a jejího fungování a podobně, pište mi je na adresu trz@centrum.cz, předám je k zodpovězení, a posléze si odpovědi budete moci přečíst v jednom z dalších článků.
Další informace a kontakty:
http://www.evalabusova.cz/
http://www.evalabusova.cz/spoluprace_cro.php
http://www.aperio.cz
Úvodní foto: pixabay.com