Bylo mi asi 5 nebo 6 let, byly letní prázdniny, horko a vzduch voněl čerstvě posečenou trávou. A u nás bylo rozhodnuto, jede se na dovolenou. Naši si v práci domluvili volno a začalo se balit. Před námi se pomalu rýsovala naše, tuším první, společná dovolená.
V té době jsme ještě neměli auto, a tak nás na dovču odvážel děda, mamky taťka. Měl Škodu 100 a jistě si dovedete představit, jak jsme se v autě všichni mačkali. Byli jsme tři dospělí, dvě děti, velký stan s příslušenstvím, spacáky, lehátka, vařič, jídlo, oblečení, hračky…..a to jsem určitě na něco zapomněla. Ale stejně jsme se, dnešního pohledu překvapivě, všichni a všechno vešli.
Hurá, vyrazili jsme! Náš cíl bylo Velké Dářko v okresu Žďár nad Sázavou. Protože to od nás nebylo tak daleko, tak jsme byli na místě „co by dup“ a cesta pro nás nebyla takovým utrpením, jak se při mém výčtu všech naložených osob a věcí mohlo zdát, člověk jako sardinka nějakou tu chvilku nepohodlí vydrží. Vyskákali jsme s nadšením z auta, pohotově vyndali všechny věci a děda zase odjel.
Společnýma silama jsme postavili stan a začali se zabydlovat. Ideální rodinná dovolená, jak se zdálo, právě začíná. Tak, jak to na začátku dovolené vypadalo s počasím perfektně, jako mávnutím proutku se počasí pokazilo, bylo chladno, pršelo… A tak se aktivity, které jsme mohli provozovat, poněkud smrskly, na nějaké vodní radovánky jsme si mohli nechat zajít chuť docela. Chodili jsme na procházky, které většinou končily v místním stánku s občerstvením.
Když jsme se po procházkách vrátili ke stanu, dostali jsme večeři a naši si uvařili kávu. Pokaždé, když jí dopili, chodila jsem k potoku vypláchnou a umýt skleničky. A jednou mě napadlo, že si dám taky kafíčko. Už od útlého dětství jsem se totiž hrozně těšila na to, že až budu velká, budu pít kafe a dlouho se koukat na televizi. Do skleničky od kafe jsem tedy nabrala trochu vody z potoka a přelila do té druhé skleničky, oba „logry“ jsem slila dohromady, zamíchala a „kopla“ to zkušeně do sebe. Nezbyla ani kapka. Rodičům jsem se samozřejmě nepochlubila, co když by mě chtěli hubovat…
Že to nebyl ten nejgeniálnější nápad jsem poznala hned v noci. Celou jsem ji totiž prozvracela. Špinavé bylo úplně všechno – stan, oblečení, spacáky i moji nejoblíbenější maňásci. Ti to odnesli nejhůř a tak šli bleskem do popelnice, což pro mě samozřejmě byla opravdová rána. Druhý den odpoledne pro nás děda narychlo přijel a předčasně jsme jeli domů….
Teď už se tomu všemu smějeme a rádi vzpomínáme na to, jak „se těším, že až budu velká, budu pít kafe a dlouho koukat na televizi“, ale v té době nám bylo docela do pláče.