Tak nám po dlouhém babím létu konečně přituhlo. A vypadá to že paní Zima se ujímá kralování a nechává mráz kouzlit a očarovat vše, co mu příjde pod ruku. Ráno se snažím probudit k životu děti, které jsou ve svých postýlkách zachumlaní až po uši a nechtějí se ze slastného spánku nechat vytrhnout. „Miláčci, venku mrzne, musíme dnes vyjít z domu dříve, abychom probudili k životu i naše do zimy zahalené autíčko! Pojďte se podívat, jak nám za okny zima čaruje!“ volám na děti, ale ty nejeví zájem o nic a jako by se proměnily v medvědy brtníky a propadly zimnímu spánku. Samotné se mi v těchto dnech těžce vstává a podlehnout rozehřátému pelíšku je táááák snadné, ale naštěstí zatím vždy vyhrál smysl pro odpovědnost 🙂
Dnes, kdy tohle píšu, je 23.11.2015, měsíc do Štědrého dne, v neděli zapálíme první adventní svíčku. Vnímáte už Vánoce i vy? Obchodní domy nám sice pomyšlení na vánoce podsouvají již od konce září, ale přiznávám, že já na ně myslím snad již od prázdnin, kdy syslím dárečky pro blízké, jen abych se vyhnula kolotoči před vánoci, který je stejně nevyhnutelný. A aby se vše dalo zvládat začínám se všemi těmi přípravami rok od roku dříve a dříve.
Od doby, co mám vlastní děti, jsme zavedli milý, tradiční dáreček pro babičky a dědečky a tím není nic jiného než měsíční nástěnný kalendář s našimi fotografiemi. Jeho příprava je náročná už jen proto, že každý rok se necháváme fotit v ateliéru a vymýšlíme nová a nová témata, sháníme nové rekvizity a ladíme oblečení. Opravdu se snažíme nic nepodcenit….a přesto jsme letos dojeli….tedy alespoň já. Letos jsem si vymyslela fotky, jak si užívá maminka své dcerky a mají svůj den. Půjčila jsem si od kamarádky dvoje boty na vysokém podpadku pro sebe i pro dcerku. Protože mám doma letos prvňáčka, chtěla jsem i nějaké kantorské foto, a to si zase napůjčovala od jedné kamarádky ukazovátko ze sborovny, od druhé brýle a dokonce stařičkou břidlicovou tabulku po babičce. Na focení jsme odjížděli napakovaní taškami oblečení, rekvizit, čokoládek a bonbónků na uplácení. Děti jsem celý týden připravovala na den D, kdy potřebuji, aby spolupracovaly. Již od rána jsme vtipkovali a snášeli jim modré z nebe, nosili je na rukách, jen aby se někde neuhodily, nepropadly v pláč a jejich zarudlé oči tak všechnu tu mou snahu o dokonalé záběry zahodily během chvilky. Za tu jejich hodinu a půl trvající námahu měly slíbenou hned cestu do Galaxie. Zábavního parku pro děti, který je sice hříšně drahý, ale táááák pro ně lákavý. A tam můžete být do kdy jen budete chtít. A zabralo to. I náš Martínek, z kterého jsem měla takový strach, protože miluje jen své tričko se Spidermanem a jakékoliv jiné nebo snad tričko bez potisku je neobléknutelné. A to já mu s sebou brala i košili, kravatu, motýlka, vesničku a co víc i sako 🙂 Nic nebylo problém a do všeho šel s neuvěřitelným klidem a navíc solil i jeden úsměv za druhým. Má spokojenost nebrala mezí, až na konci focení přišla facka.
Balíme, mise je úspěšná končíme, uklízíme v ateliéru všechny ty rozházené oblečky, rekvizity zpátky do tašek a chystáme se k odchodu. A pak to přišlo. Beru břidlicovou tabulku, abych ji mohla zpátky zabalit do bublinkové fólie jen, aby se jí snad něco nestalo a ONA JE PRASKLÁÁÁ!!! Proboha jak se to mohlo stát? Byla jsem na ni tak opatrnáááá!!! Bylo mi v tu ránu zle, veškerá radost ze všech těch záběrů je ta tam. Jsem zničená. Půjčila jsem si tabulku s tím, že ji vrátím zase zpátky nepoškozenou a teď tohle. Když jsem obě poloviny břidlice k sobě zpátky přitiskla zdálo se že slepení není nemožné, ale když jsem se vcítila do pozice kamarádky, chtěla bych zpátky slepenou tabulku??? Ne, musím se přiznat a nic nelepit a domluvit se s ní na řešení. Pomůže mi nějaký restaurátor??? Páni, dala bych cokoliv za to, aby byla tak jako dřív.
Už se vám někdy stalo něco podobného? Dokážete se vcítit do mých pocitů? Obrovské zklamání, se kterým musím ven a neuleví se mi, dokud se věci nedají do pohybu a nezačnou se řešit. Nejsem schopná ani práce, myšlenky na tabulku se mi stále vkrádají. Musíme se s kamarádkou sejít co nejdříve…