Jaroslav Sakala: „Moc zatím nevzpomínám.“

Autor

Pana Jaroslava Sakalu si mnozí pamatujeme jako výrazného sportovce – skokana na lyžích, jehož úspěchy a raketový vzestup jsme v devadesátých letech s obdivem sledovali na televizních obrazovkách i v tisku. Nezapomenutelné jsou jeho výkony na MS a díky Sakalově účasti na zimní olympiádě v Albertville získal český tým bronzovou medaili.

Jak se má tato osobnost dnes? Ochotně, vstřícně a především velice lidsky mi na moje dotazy pan Sakala odpovídal v následujícím rozhovoru.

Pane Sakalo, co Vás přivedlo ke skákání na lyžích?

Náhoda. V deseti letech mě srazilo auto. Když jsem po nějakém týdnu odcházel z nemocnice v Krnově, doktorka mým rodičům doporučila, ať mě dají na nějaký sport, abych někde vybil svou energii. Byl jsem samý průšvih, úrazy, pády s kolem z mostu a podobné srandy (úsměv). Tehdy o prázdninách (v létě) otevírali ve Vrbně pod Pradědem nové skokanské můstky, můj otec to chtěl vidět. Vzal mě s sebou a já zatoužil lyžovat i v létě. Chtěl jsem být u nás na vesnici a hlavně ve škole frajer. Pocházím z Holčovic – jo jo, z těch Holčovic, kde je proslulá protialkoholní léčebna. Mojí mámu a její mámu (babičku) málem trefil šlak, když jsem přišel s tím, že budu skákat na lyžích. Na první trénink jsem jel tajně…

Byl jste součástí slavné české skokanské éry a jedním z našich nejlepších skokanů. Čím to, že se našim skokanům přestalo dařit, co zásadního se změnilo?

Změnilo se financování sportu v naší republice obecně, zanikla střediska vrcholového sportu, během devadesátých let odešli staří špičkoví trenéři (Mikeska do Německa, Hohnl do Švýcarska, Motejlík do USA, jiní šli do důchodu. Zůstali mladí a zapomněli se od těch zkušených učit a naslouchat jim. Trvá to dodnes, mám ten dojem.

Jak vzpomínáte na své úspěchy na MS a na olympiádu v Albertville, které ocenění je pro Vás nejcennější a proč?

Moc zatím nevzpomínám. Nejvíce si cenním 2. místa ve Falunu na velkém můstku. Byl jsem druhý po prvním kole a když jsem sednul na lavičku před finálovým kolem, utrhla se na nájezdu plachta a vletěla do stopy, takže jsem musel čtyři minuty sedět a čekat, až to upevní. Myslel jsem, že ten skok nezvládnu a medaile bude pryč… no mýlil jsem se (naštěstí). Ale myslím si, že tehdy jsem měl před sebou titul, který mi díky tomu utekl… přesto to byl pro mě nejhezčí závod, první individuální medaile.

Jak probíhaly Vaše tehdejší tréninky?

Trénoval jsem šest hodin denně šest dní v týdnu. Většinou jsem hodně dělal po společných trénincích ještě sám, nikdy jsem na tom nebyl dobře v dynamickém odrazu, tak jsem to doháněl. Až později jsem si uvědomil, že úspěch není jen v té dynamice odrazu.

Našel jste mezi ostatními skokany nějaké přátele? Mohou být vlastně rivalové přáteli?

Mám mnoho přátel ze závodní kariéry. I dnes jsou skokané mimo můstek vzájemně velcí přátelé.

V čem spočívá tajemství úspěchu/neúspěchu v tomto sportu?

V každém sportu nebo jiné činnosti záleží na tom uvědomit si, že pouze talent je k ničemu. Vedle talentu je nezbytná disciplína, tvrdá práce, motivace, cíl… U skoku na lyžích ještě ochota riskovat a přijmout riziko, že se to někdy nemusí podařit a hrozí pád.

Jste zapsaný v Guinessově knize rekordů. Prozradíte našim čtenářům čím? A kdo Vás k neobvyklé myšlence přivedl?

Skákal jsem 24 hodin na můstku K95 nepřetržitě. Už nevím, kolik jsem celkově uletěl metrů ani kolik jsem vyšlapal schodů, vím ale jistě, že bych se znovu do něčeho podobného nepustil (úsměv).

Sportovní psycholog Oleg Mazurov mi jednou vyprávěl, jak se svými svěřenci zkoušeli posilovat nepřetržitě 24 hodin. Mě nenapadlo nic lepšího, než to zkusit na můstku. Mí přátelé se toho chytili a zorganizovali to veřejně i se zapsáním toho rekordu. Ovšem ta zkušenost mi velmi pomáhá dnes v trenérské práci, takže nelituji (úsměv).

Co se od Vaší skokanské éry v tomto sportu změnilo?

Rodiče. Rodiče dnešních skokanů. Více to netřeba rozvíjet.

Myslíte si, že jste dosud „rebel“ (proč)?

Nikdy jsem nebyl rebel, jen jsem říkal nahlas to, co se ostatní báli vyslovit… Pro novináře jsem byl rebel – zní to zajímavě a dobře se to pak čte. Rebel jsem nikdy nebyl, jsem jen tvrdohlavý a tím si občas škodím, ale nemůžu si pomoct.

Co považujete za nejdůležitější v životě?

Přátelství… I nemoc se dokáže zvládnout s přáteli lépe, než bez nich. Jak se zpívá v jedné písni – přátelství je někdy víc, než láska. A já bych dodal, že bez přátel nefunguje ani rodina, zaměstnání atd.

Jak se máte dnes? Jak daleko jste se posunul od lyží? Nebo jste v tomto prostředí stále?

Jsem trenérem ve Frenštátě pod Radhoštěm. Trénuji děti, dorost, muže a čtyři dívky – v klubu, kde mne dříve vedli trenéři Jiří Raška, Pavel Mikeska a Pavel Fízek.

Panu Jaroslavu Sakalovi děkuji za příjemný rozhovor. Přeji spoustu úspěchů v trenérské práci a štěstí, radost a dobré přátele v soukromém životě.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na