O tom, jak je pohyb pro děti důležitý, už asi (znovu) není třeba psát. Otázka „Zda se hýbat?“ není k řešení. Je na řadě otázka, „Kudy se sportovně hnout?“, když dítě odroste prvním cvičebně – hudebně – tanečním aktivitám. Některé sporty (například tenis) zatěžují dětské tělo jednostranně, proto je u malých dětí důležité dobře vybírat. A zcela nejlepší je zapojit do pohybu celé tělo. A tak jsme vybrali jednu opravdovou klasiku a šli si zacvičit do Sokola.
Naskytla se nám příležitost si novoročně zacvičit se skupinkou pro „Děti a rodiče“. Hlídání pro mladší dítko jsem měla, tak jsme se se synem na cvičení vydali. Kdybych tušila, jaká to (pro mě) bude makačka, vezmu si jiné oblečení. Čekala jsem, že budu synkovi asistovat a fandit, ale nakonec jsem se pěkně zapotila.
Zacvičit si přišlo včetně nás deset minicvičenců s maminkami nebo tatínky (těch bylo více, než jsem čekala). Dorazila paní cvičitelka – trochu jsem vyhlížela starší „sestru“ v sokolském kroji, ale dorazila milá mladá cvičitelka ve sportovním úboru. Hodinu zahájila společným nástupem, po kterém následovalo rozběhání přes tělocvičnu. Pro začátek takový tělocvik.
Následovalo cvičení s lavičkami a říkanky, jako u většiny cvičení s malými dětmi. Zde, stejně jako u závěrečné mašinky, jsem viděla, že Filip už patří do skupiny Předškoláků. Mašinkou už se se mnou najezdil jako menší několik kilometrů, takže jsem se nedivila, že nyní neměl potřebu se zúčastnit. Nicméně pohyb přes a po lavičce se mu líbil. Nejdříve se přes ni přelézalo, poté se celá přecházela, plazili se po ní a používali se kroužky.
Jakmile jsme „dolavičkovali“, přišla očekávaná část – cvičení s nářadím. Tady už byl Filip nováčkem a hned se mu to zalíbilo. Postupně jsme se prostřídali na všech nářadích, dětem pomáhali rodiče. Jak mi říkala paní cvičitelka, v Předškolácích se dětem cvičitelé věnují již podrobněji na každém nářadí. Ale přeci jen mám nějaký ten tělocvik za sebou, takže jsem na tuto hodinu synkovi tak nějak vystačila.
Vyzkoušeli jsme klasické disciplíny: kruhy, trampolínu, švédskou bednu (včetně kotoulu přes ni), minikladinky, žebřiny. Jediný „moderní“ prvek byl tunel, který sem na první pohled trochu nezapadal, ale pobavili jsme se i u něj (v něm). Největší úspěch měly kruhy. Já jsem posmutněla, jak mi zeslábly ruce, tak jsem toho moc synkovi nepředvedla. Ale aspoň vím, na čem zapracovat. Na trampolíně jsem se trochu o dítě (i o ty ostatní) bála, protože byla původní. Dnes jsou děti zvyklé na nové bezpečnostní, s minimální možností úrazu. Zde bylo potřeba opravdu dávat pozor, aby nedošlo k úrazu.
Na závěr ještě nechyběla sokolská rozlučka „Nazdar“! Byli jsme v jiném městě i v jiné skupince, ale cvičení nás oba moc bavilo. Nyní hledáme v městě blízkém vhodný čas i skupinu pro synka, tak uvidíme, jestli z něj bude správný bratr Sokol.
Cvičení zdar!
