Mám syna. Na tom není nic zvláštního, ani tím nemachruju. Kluk hraje fotbal za vesnický klub. Není to žádná liga, spíše takový „okresní přebor“. Vždy na konci sezóny je pořádán zápas rodičů proti dětem. Do tohoto roku se mi dařilo se z toho nějak vylhat, ale letos byl trenér tak urputný, že jsem podlehl.
Před zápasem jsem na půdě vyštrachal své veškeré sportovní vybavení a zjistil, že z mých slušivých plátěných kopaček si udělaly myši hnízdo. No nic, koupím si nové. Po zralé úvaze, zda jít k asijcům nebo árijcům, jsem vybral Asii. Koupil jsem kopačky Atidass za tři stovky!!! Skvělý obchod, značka za rozumnou cenu.
Doma jsem je hrdě nazul a vyrazil se proběhnout na zahradu. Přece jen to chce aspoň trošku potrénovat. Po uběhnutí asi sto metrů se ozvaly plíce, ozvaly se záda, ozvaly se klouby (všechny) a ozval se syn: „Taťko, ty běháš jak Jack Sparrow.“ Podívejme, už dostává strach, říkám si, Sparrow byl asi nějaký atlet. Ale pro jistotu jsem si to jméno vyguuuglil. Je to pirát z Karibiku a běhá jak magor. Jen počkej, synáčku, on tě ten humor přejde. Po tréningu jsem zjistil, že z kopaček odpadly tři kolíky. No co byste chtěli za tři sta, že jo?!
Nastal den zápasu. Tribuna plná a všech třicet diváků se těšilo na sportovní zážitek. Až později jsem zjistil, že to byly samé škodolibé maminy. Pokřiky typu “Táááto, vzal sis prášky od tlaku??“, nebyly výjimkou.
V kabině vládla bojová nálada. Po tom, co jsme se nasoukali do dresů, mimochodem správce stadionu má asi zvrácený smysl pro humor a dal nám dresy dorostenců, jsme vykoumali taktiku. Byla jednoduchá: “Kdo se vrací,nevěří brankáři! Hrrr na ně!“
V tom žlutém je syn 😉
Vybíhám na hřiště, ozývá se aplaus z tribuny a píšťalka rozezleného rozhodčího. Aha, už vím proč, to cigáro jsem asi měl típnout, než jsem vešel na hřiště.
Hraju v obraně a proto vidím před sebe na spoluhráče. No teda to jsou figury a ještě ty malé dresy! Vypadáme jak banda Harapesů. Zatím je vzadu klid, tak odbíhám k naší brance si cucnout pivka a poklábosit s brankářem. A už se na nás valí útok. Helemese, můj synátor. Jen počkej, sokolíku, uvidíš, že přes fotříka neprojdeš. Prošel. Dokonce mi dal housle! Mé dítě, má krev… a housle! „Právě jsi nas.al svého hlavního sponzora. Počkej doma!“, křičím na něj a snažím se ho doběhnout. Jasně že jsem ho nedohnal. A ještě jsem vyfás žlutou kartu, prý za nesportovní chování a vyhrožování soupeři. Už se nedivím, že rozhodčí nemá nikdo rád.
Konečně závěrečný hvizd. 6:1. Úspěch byl, že nikoho neodvezla sanitka. A mám nové předsevzetí, teda dvě. Omezím kouření. A hlavně….už nikdy….NIKDY nebudu končit sezónu.