Když jsem si loni na podzim přečetla o novém projektu, který nás na jednadvacítce čeká, měla jsem dobrý pocit. Máme rádi zvířata! Paráda, říkala jsem si, tohle bude nejen potřebné, ale taky příjemné. Četla jsem a hlavou se mi tenkrát honilo tisíc nápadů, jak můžu já a moje rodina pomoci.
První z nich byl podpořit canisterapeutického psíka. Takový pinčlík malý, křížený celou vesnicí, ale povaha a trpělivost neskutečná. Jeho majitelka, (toto je tak blbé titulování, ale majitel je v našich končinách každý, kdo vlastní nějakou němou tvář a my můžeme v mnoha případech pouze nesouhlasit), s ním pravidelně navštěvuje domov důchodců a pracoviště Naděje.
Před očima mám obrázek jedné skoro stoleté paní, která žití dávno vzdala. Nechtěla přijímat potravu, rozhodla se nehýbat, nekomunikovat. Když k ní na lůžko položili psa, bylo okamžitě znát, že ožila. Tohle nečekala, dokonce otevřela oči, byla zvědavá. Pes jí olízal ruku a ona ho začala hladit po čumáku. Její ruce odvykly pohybu a pomalu ztrácely cit. Takové hlazení, škubání a tahání, občasný přímý zásah do očí a čumáku musel být zvířeti krajně nepříjemný. Pes ale držel a trpěl jak pes. Po pár minutách mohl místo opustit a bylo vidět, jak je rád, že má dnes odslouženo.
Na mě to tenkrát velice zapůsobilo a řekla jsem si, že tohle přece nemůžu předkládat jako svou charitativní pomoc. Majitelka udělá obrovský kus práce, pes ještě větší a já se budu honosit tím, že jsem jim do kapsy, s prominutím, strčím jeden potištěný papír, za který si koupí dva nebo tři pytlíky granulí? Moje zásluha je v tomto případě mizerná. Penízky jsem tenkrát přidala a snad i potěšila.
Další moje charitativně laděné myšlenky se ubíraly k jedné malé valašské osadě. Tam se člověk s přídomkem – nadšenec, stará o různě pošramocené dravé ptáky. Jejich duše či těla jsou po střetech s mnoha různými faktory na cimpr campr. Někdo se přerazil o nádherné, leč prosklené sídlo zdejšího boháče. On totiž miluje sklo, připadá mu krásné, neruší ráz krajiny, jako bonus navíc dostává skvostný pohled do okolních vrchů. Ale vyprávějte to ptákovi, který letí kolem a nechápe, proč si právě o tu nádheru málem srazil vaz.
Další nešťastník poobědval otrávenou návnadu a jeho kolega ve voliéře nevyhrál střet s kamionem. Vždycky mě fascinovalo, že tento chlap svoje chráněnce nedrží v zajetí. Pták potřebuje svobodu a povětří a pokud se některý z nich rozhodne dvůr opustit, budiž mu to přáno. Dokonce se stalo, že se jeden soví zběh po třech týdnech vrátil domů k ostatním. Co dodat?
Těšila jsem se, že zajedeme na farmu společně celá rodina, uděláme si hezký výlet a na stole necháme položenou obálku. Náhoda však tomu chtěla jinak. Asi tři minuty před námi přijela okouknout ptáčky i jiná paní. Měla u sebe asi pětiletou dceru. Když viděly sovu pálenou, jak kulí oči z voliéry, skoro jednohlasně zvolaly: „chudáčci ptáčci“!!!
To, co následovalo potom, jsme sledovali s otevřenou pusou. Majitel ptáků asi tři minuty pravidelně měnil barvy z červené na bílou a potom na purpurovou. Když se mu podařilo chytit dech, ztropil scénu, za kterou by se ani Hollywood nemusel stydět. Chápu, že pro své svěřence žije. Dává jim všechny prostředky, lásku i volný čas. Ale to ho přece neopravňuje k tomu, aby řval na mámu a její malou holku. A charita se nekonala ani tentokrát.
„Koho já budu sponzorovat?“ kňourala jsem manželovi v autě. Chtěla jsem pomoci někomu koho znám. Třeba bych si vybrala podle jeho příběhu. Životního osudu. Můj chlap ví, že jsem občas (možná stále) praštěná, časem se zocelil a přivykl. Poradil mi, ať se tedy podívám na anonymní stránky a hledám tam svůj příběh. A já sedla a hledala.
Prohlížela jsem stránky útulků, okukovala fotky psí, kočičí, ježčí i netopýří a narazila na Arika. Abyste rozuměli, Arik je pes, který žije ve zlínském útulku pro zvířata v nouzi. Je to kříženec většího plemene narozený asi v roce 2009. Pravděpodobně má svou velmi špatnou zkušenost s dětmi. Dokonce se vrátil na útulek zpět z nové rodiny, protože pokousal jejího mladšího člena. Na intenzívní kontakt nebyl zřejmě zvyklý a jako vhodní majitelé by se tedy možná jevili starší lidé. Na druhou stranu je ale pes podle pracovníků útulku hodný, rád si zajde pro pohlazení, chodí na venčení a jeho příznivci ho dokonce vyvedli na hokej.
Hned, jak jsem uviděla jeho fotku věděla jsem, že tohle je moje srdcovka. Když jsem byla malá (šmankote, to už je dávno!), měli jsme úplně stejného Arika. Měl stejné jméno i podobnou povahu. Neměl rád děti a bránil se kousáním, rval všechno, co mu přišlo do huby. Vzpomínám, jak si nás naši hlídali, když se Arik motal kolem. Oba jmenovci dokonce stejně vypadali, ten náš měl malinko hustší a zrzavější srst. A taky barvu hlasu, i když to po letech může klamat.
S fanfárou jsem ukázala Aričkovu fotku rodině. K nedělní snídani přidala i pár útržků o tom, jak jsem se toho našeho bála. Byl to pes pruďas a divočák, ale hlídač k nezaplacení. Netroufl si k nám ani pošťák.
Na stránky jednadvacítky přidávám do naší mozaiky zprávu o tom, že jsem možná zpříjemnila sucharem, piškotem a kusem sušeného masa život psiskovi, který jakoby vypadl z oka našemu dávnému domácímu mazlíkovi.
V Útulku pro zvířata v nouzi na Vršavě jsme byli poprvé a odjížděli jsme nadšení. Prostorné výběhy, vlídný přístup a dokonalá čistota. O Arika i ostatní zvířata je tu skvěle postaráno.