Jak si Pet prosadila svou

Autor

Je krásné brzké ráno, v zimě bych ještě tento čas s klidným svědomím nazvala temnou nocí, skrz pootevřené okno přichází dovnitř čerstvý a svěží ranní vzduch, smísený s vůní květin i stromů. Ptáci, důvod mého brzkého probuzení, štěbetají jako o život. Slunce ještě nesvítí, ale já i skrz zavřená oční víčka poznávám, že tma na pár hodin odešla z našeho kraje. Budík ještě nezvonil a já v tuto chvíli nemám potřebu zjišťovat přesný čas a raději se zaposlouchávám do ptačího koncertu. Nevím, zda někdy nějakého hudební skladatele inspirovalo ptačí trylkování k napsání hudebního díla, ale ptáci, ač bez hudebního vzdělání, koncertují znamenitě. Společné štěbetání co chvíli ustává, aby byla možnost vyslechnout si některého zpěváčka jednotlivě. Ale dříve, nežli jednotlivec dokončí svou povznášející árii, již se k němu přidávají další a další hlasy, aby jejich majitelé nepropásli pozdravit právě se probouzející teplý den. Možná, že mezi ptačími kamarády koncertuje i „naše“ Pet.

A kdo že je to Pet? Dovolte, představím Vás.

Přicházím domů a na schodech, těsně před vchodem leží kus staré trávy. Už poněkolikáté. „Co to ty děti kde tvoří?“ tážu se sama sebe a rozhlížím se okolo sebe. Ne tentokrát jsem svalovala vinu na děti neoprávněně. Nějaký pták staví těsně nad vchodem hnízdo. Zbytky, možná, pravděpodobněji začátky stavby hnízda, které visí nade mnou, se snažím přemístit na blízký strom, leč to se nezdaří. Ptačí příbytek není ještě natolik kompaktní, aby vydržel krátký transport.

Další den kontroluji místo těsně nad zárubní u vchodu, které plánujeme v brzké době dokončit k obrazu svému a ne k obrazu ptačímu a prostor je naštěstí prázdný. Hned následující den je však obrázek prostoru jiný. Opět je zde pokus o vybudování příbytku ze strany létajících opeřenců. Tentokrát si zvolili místo na druhé straně od dveřní zárubně. Tuto počáteční stavbu odstranil manžel a pro jistotu prostor zablokoval kouskem dřívka. Po dvou dnech s radostí konstatuji, že ptáčci nás mají rádi a zřejmě i oni chápou zákaz stavby, úplnou stavební uzávěru nad dveřmi a k naší a snad i svojí radosti si vybrali prostor přímo pro ně – staví si domek s trávy v ptačím krmítku.

Každým dnem se „hnízdo v hnízdě“, pardon v krmítku zvětšuje a najednou už hnědá drozdice nenosí dovnitř materiál na stavbu, nýbrž se pohodlně uvelebuje vevnitř a sedí. Sedí na vajíčkách. Má tři, jak jsme zjistili opatrným nakukováním do skvěle vybudovaného hnízda, v době, kdy vyletěla na krátký výlet za potravou. Většinu času drozdice sedí a sedí. „Už jsem viděla malého ptáčka,“ hlásí jednoho dne Petruška a opravdu, první drozdík se již vyklubal. Za dva dny jsou již vidět dva roztomile malé zobáčky, do kterých oba rodiče ládují čerstvě donášenou potravu. „Jé pojďte se podívat“ nadšeně povykuje Lucka „jsou vidět obě ptáčátka.“ Je to krásná podívaná, ptačí rodiče jsou šikovní, děti, ptáčátka roztomile půvabní a hrozně hladoví. Není proto divu, že drozdici pomáhá drozdí tatínek a oba mají stále „plná křídla“ práce.

Toho dne dostala Petra úkol z angličtiny, měla popsat domácího mazlíčka. Místo našeho kocourka zvolila k popisu drozda a hned ho taky pojmenovala – Pet , což anglicky znamená domácí mazlíček. Myslím si, že toto slovíčko již nikdy nezapomene. Úkol dělala s velkou láskou a pečlivostí a paní učitelka ho náležitě ocenila jedničkou.

„Kde jsou“, Lucka valí oči na prázdné hnízdo i na malou, rozbitou skořápku ležící na zemi. „Kam se poděli?“ „KDE JE PET?!“, přidává se i starší Péťa a obě holky očekávají nějakou, odpověď.„Určitě se po vyklubání malých odstěhovali“ nabízím příjemnou variantu, které momentálně moc nevěřím. Že by uměli malý tak rychle lítat? To se mi příliš nezdá. Dětem ano a již energicky, s hravým dětským nadšením prohledávají všechny možná i nemožná místa. A…A.. NAŠLI! Drozdí rodinka se přestěhovala na své původně zamýšlené místo. Nad zárubeň nad dveřmi. A tak si Pet nakonec prosadila svou.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na