KočkoPes – Plutova prázdninová dobrodružství

Autor

Zdravím všechny psy i jejich páníky při létě. Zdravím i ostatní zvířenu, ačkoliv některé považuji za skvělou příležitost k prohnání, zvlášť tedy kočky a veverky, ale i tak jim přeji příjemné letní dny.

Léto bych nazval časem přesunů. Neustále totiž někde trajdáme. Někdy jsou to výlety příjemné, někdy mi moc pod čumák nejdou, ale co nadělám, musím tam, kam j(e)de moje smečka. Protáhnu vás po pár místech, která jsem už letos navštívil.

Letošní léto je fakt hrozně horké. Nemusím být zrovna meteorolog, abych si toho všiml. V mém černém kožichu pociťuji tu dávku víc jak třiceti psutňů opravdu intenzivně. Ačkoliv členové mé smečky moc srsti nepobrali, zřejmě je i jim vedro, protože často jezdí na rybník a mě berou s sebou. Nevím, jestli jsem se vám už zmínil, ale já moc hlubokou vodu nemusím. Nevadí mi vana nebo si jen tak lehce orousat nohy v mělčině, ale plavat?! A přitom plavu opravdu krásně! Hlavu vztyčenou a zvuk vydávaný záběry mých tlap jako když vyjede kolesový parník na Mississippi. Jenže moje smečka se moc neohlíží na to, jestli plavu rád a v těchto vedrech mě prostě do té vody dostane. Jasně, přiznávám, je to osvěžující, ale neříkejte to mým, nebo z toho rybníka nevylezu.

Většinou mě tahají do přírody, ale nedávno mě vzali do jednoho velkého města. Byl jsem z toho dost nervózní, všude hromada betonu, žádná tráva, neznámá místa, to se mi fakt vůbec nelíbilo. Pořád se přesouvali z místa na místo a nakonec zakotvili na takovém podivném prostranství, kde mě uvázali u sloupu a odešli. Jak jsem měl vědět, že se šli jen podívat na nějakou výstavu? Fakt jsem se bál, že mě tam nechali! Tak jsem přehlodal vodítko a jal jsem se je hledat! Dřív mě ale našla nějaká paní, co mi je zavolala. Dostal jsem sice jednu přes šňupák, ale byl jsem rád, že tu svou smečku zase vidím.

Když jsme se pak vrátili domů, přijel si pro mě nějaký pán. Myslel jsem, že jedeme zase všichni na nějaký výlet, tak jsem mu ochotně skočil do auta. Jak jsem měl asi vědět, že vlastně jedu do psího hotelu, protože zbytek mé smečky jede někam, kam psi nesmí?! Až když jsem pochopil, že oni nedorazí a já jsem sám, začal jsem se bát, že se mě zbavili, protože jsem překousal to vodítko. A tak jsem vyl. A vyl jsem tak teskně celou noc, že když si pak pro mě přijeli, nemohl jsem ani štěkat, ani kňučet, ani se s nimi pořádně přivítat, tak jsem měl z toho vytí namožené hlasivky.

A pak se jeden den začalo dít něco, že i já jsem pochopil, že se děje něco. Pobíhání, balení, skoro jako při stěhování. Byl jsem z toho nervózní, tak jsem se šel podívat, jak nosili tašky do auta, cože to zase dělají. Všichni měli plné ruce práce, tak jsem se rozhodl, že jim to usnadním a vyvenčím se sám. Vyčíhal jsem vhodný okamžik a tradá ven. Asi to nebyl ten nejlepší nápad, protože, když mě pak našli, nejen že mě za mou snahu nepochválili, ale ještě jsem dostal za uši, že jsme kvůli mně málem nikam nevyjeli. No co, našli mě, tak můžeme jet a nemusí kolem toho nadělat tolik řečí, ne?!

Když jsme dorazili na místo, pochopil jsem, že tady se mi bude líbit. Chatka se zahradou, kde jsem mohl celé dny běhat bez omezení. Spát jsem mohl celou noc venku a opět jsem byl za hlídače, což je role, která mě baví, protože jsem v ní opravdu dobrý. Lidé vlastně ani moc nechápou, jak je hlídání náročná disciplína a podceňují mnohá rizika, která je ohrožují. Tu zaběhlá kočka, jindy zbloudilý cyklista. Ještě že mají mě, který tyto hrozby vždy zdárně štěkotem zažene. Pravda, byla na chatě ještě moje kamarádka Ťapina, což je parťačka dědy mé smečky, ale to je takové jezevčíkovité rozmazlo, že ta toho moc neuhlídá. Maximálně mi sekundovala v honbách za hozeným míčkem, ale na mé rychlé nohy nemá, takže za mnou vždy jen snaživě vlála.

Jak jste asi pochopili, ani tady jsem se vody nezbavil. Když už jsme nejeli na nějakou pískovnu, kde jsem byl opět nucen plavat, tak vymysleli jiný, dost zákeřný fígl, jak mě do vody dostat. Před chatou totiž tekla řeka Lužnice, díky suchu v ní je teď poměrně málo vody, takže u břehu si sotva omočím tlapky. Začali mi házet kousek od břehu kamínky, tedy tam, kde jsem v poho dosáhl, ale pak je házeli postupně dál a dál. Ani jsem si v tom zápalu lovení nevšiml a skončil jsem v propadlině, kde už jsem musel plavat. Byl jsem z toho tak vykulený, že jsem doplaval až na druhý břeh. A co teď? Byl jsem naprosto bezradný. Pobíhal jsem po druhém břehu, prodíral se rákosím a zoufale štěkal v panice, v níž jsem byl lapený a nevěděl, jak zpátky.

Nakonec jsem se ale rozhodl, že jsem přece psí hrdina a přeplavu to zpátky. Příroda však byla na mé straně, a tak mi do cesty položila kládu z padlého stromu. Vylezl jsem na ní, ale nevím, zda jste již někdy zkoušeli stát ve vodě na kmenu, hrozně se točí, takže se na něm neudržíte, pokud nejste akrobat. Pak jsem si ale vzpomněl na závěrečnou scénu z filmu Titanic. Rose se přece zachránila na plovoucích troskách! Přehodil jsem tedy přední tlapy přes kládu a nechal se unášet. Jenže voda vás žene úplně jinam, než chcete, takže jsem stejně musel slézt a zpátky doplavat svým úža čubčím stylem. Každopádně se mi tahle zábava učarovala, a tak pokaždé, jakmile jsem viděl, že začíná někdo sbírat kameny, začal jsem nadšeně běhat po břehu a štěkat jak zběsilý.

Týden ale utekl jako ta voda v Lužnici a my se vrátili domů. Moc mě to tu neba, na zahradě to je lepší, ale co se dá dělat, hlavně že je alespoň moje smečka se mnou. Mimochodem teď, když čtete má letní dobrodružství, jsem v psím hotelu, protože moje smečka odjela na dovolenou někam, kam já nemůžu. Je to sice opruz, ale uteče to a zase budu doma.

Tohle je tedy mé, více koupající léto. A jak přežíváte ta vedra vy a vaši páníci? Doufám, že je přeperete a u dalšího dílu se všichni zase ve zdraví sejdeme. Mějte se osvěžujícně a zase na naPSAnou.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na