Je to tak, ani kocouří život není jenom válet se na lavičce nebo si vyhřejvat kožich na slunci. I když jsme napůl zdomácnělá zviřátka, tak je potřeba svým polopáníčkům (popravdě jsme svobodní, ale to podrbání za trochu pochlebování stojí) předvést, že jsme zvířata užitková. Neboli nejen jen mazlové, ale že umíme taky pořádně vytasit drápky a hájit svoje, teda jejích, území. Tak šup šup do práce, ať si zasloužíme kromě pohlazení i nějakou tu mlsku. A samozřejmě to hlavní: lásku!
Zrovna včera jsem měl napilno. To jsou takové akutní pohotovostní stavy, kdy paničce něco upadne a je na mě, abych to vyřídil. Pro přesnost – vyblízal nebo sežral. To je práce, která mi opravdu voní a je mi po chuti. Dalo by se říct, že to vlastně není až zas taková práce, ale zas proč nevyužít situace a nepovažovat radost za práci. A tak když někomu upadne mlíko, kus šunky, nebo jako teď smetana, hned mě povolají do akce. Musím říct, že na to slyším až na druhý konec vsi a máknu si, aby na mě práce zbyla. V létě bývají i jiné příležitosti, jak ukořistit nějakou tu pochutinu, například když mi ji naservírují na stůl a poodběhnou. Z toho se ale většinou neradujou. Takže lepší je, když pláčou nad rozlitým mlíkem.
Další mojí povinností je hlídat. Nemají naštěstí psa, to nevím, jak by se mi líbilo, ale pochopil jsem, že jsem teda hlídač já. A tak vyhlížím na sloupku u vrat. Případně lapám pošťačku tlapkou dole pod vraty, nebo prskám na vetřelce. Přeci jen jsem podle většiny posuzovatelů sprsklej s tygrem nebo kočkou divokou, takže moje proporce jsou dostatečně výhružné. A pro koho ne, ukážu mu pečlivě opečovávaný ostrý chrup nebo zatnu ostrý drápek. Nejlépe všechny najednou. Jak nám na zahradu vnikne cokoliv živého a já zrovna nejsem extrémně unaven nebo líný, tak se po něm vrhnu. A samozřejmě se rád úlovky pochlubím. Mezi mé zářezy už patří kromě běžného ptactva a hlodavstva například zajíc, lasice nebo kapr. Věřte nebo ne. Byly to tehdá moc chutné Vánoce. A sousedi si asi dali řízek. Prostě jsem byl divoch hlídací už od kotěte.
V neposlední řadě jsem společník. Není to o tom, že bych se jen já nechal hladit, ale já předávám energii a dobrou náladu. Odebírám tu negativní, a pak jí vychrchnu někde na poli. Být společníkem znamená být trpělivý, nepřekážet (to mi nějak nejde, prostě si sednu lehnu, kde to považuji za nejpříjemnější – pro člověka samozřejmě!) a vydávat uklidňující vrnivé zvuky. Člověk ani zvíře se pak necítí tak osaměle na tomhle širém světě (máme kousek za domem veliké pole, tak vím, o čem mluvím, o velkých – širých – rodných lánech).
Já jsem teda od Řípu, ne od Lán, ale tak proč kazit poezii dne, když se věnujeme právě třeba literatuře. Moje oblíbená je knížka Kocourek Modroočko. Ale venku se často čtou i jiné knížky, nejen zvířecí. A tak, když mě obsah zas tak nebere, můžu se kromě společníkování věnovat ostatním pracem, jako je hlídkování, plán lovu a podobně. Prostě využiju každou chvilku. Každou akční chvilku. Akční chvilky se střídají s odpočinkem. Ten je taky potřeba, ale už se mu nevěnuju tolik, jako v létě. No, prostě přišel po prázdninách čas vrátit se do fachy a do škol. Udělali to moji páníčci, tak jsem se přizpůsobil a taky začal víc makat. Práci samostatné se věnuju hlavně když nejsou doma, jak tu někdo je, ulehám nebo umazlívám do pozice společníka přítulného. To je pak těžké mě k něčemu přinutit. Pokud to není živá a/nebo chutná návnada. Víte co, lev prý taky tráví spoustu času nabíráním sil!
Mějte se krásně, já se těším, že začnu lovit padající listí, a pak padající vločky. A válet se v obém, až budou hromady.
Papá Pepé