Stalo se mi něco zajímavého, neuvěřitelného. Kdo mě zná, ať už naživo, nebo tady virtuálně, ví, jak miluju zvířátka.
Už dávno je tomu, co jsem si přála mít suchozemskou želvu. Hodně jsem ji chtěla, a tehdy jsem ani netušila, kolik jich je druhů, a které z nich se u nás chovají. I o tom, co vlastně želvička potřebuje, jsem měla zkreslené představy, navíc se to u každého druhu trochu liší. Velmi se totiž změnily podmínky chovu, jaké jsou teď – správné ze zkušeností dlouholetých chovatelů, a jaké si já pamatuji z mého dětství – před 40 lety.
Před pěti lety jsem tu moji vytouženou dostala od dcery k padesátinám. Je to želva čtyřprstá, nebo se jí také říká stepní. Bohužel jsem ji zpočátku chovala stylem, jak před těmi 40. lety, neboť jsem myslela, že vím, jak na to. Než jsem zjistila od chovatelů na internetu, co je pro ni správné. Například nejdřív jsem ji celoročně chovala v teráriu, a přes léto, při pěkném počasí jsem ji dávala ven na trávu. Tak to bylo špatně. Neustálé přesuny ji stresují. Změna prostředí a teplot. Nejlepší pro ni je, když může být od jara do podzimu ve venkovním výběhu. A želva se má často koupat ve vlažné vodě. To je v pořádku, jen po vykoupání a osušení se nemá ničím natírat (krém, olej), protože se jí ucpávají póry, to jsem taky zjistila později. Kdysi se to doporučovalo, aby se prý nespálila. Nebo si pamatuji, že kamarádka měla želvu, a chovala ji na podlaze, tak to je úplně špatně, kvůli průvanu. Ale o tom jsem psát vlastně nechtěla, o tom si každý může najít informace a rady v počítači.
Takže nyní má stálý výběh na zahradě, a jelikož jsme minulou zimu poprvé zimovali, tak si jej užívá opravdu od časného jara až do prvních mrazíků. Ve výběhu má samozřejmě zateplenou boudičku, kam se může schovat, pokud je chladno. Jenže ve výběhu je pořád, takže tam má dost spasenou trávu. Když jí chci dopřát více prostoru, vyndám ji z výběhu, pak si okusuje, co má nejraději – jitrocel, pampelišky, jetel, z něj má nejvíc ráda květy, protože jsou sladké. Také jsem ji brala k sousedovi na louku, a tam se jí to moc líbilo, obrovský prostor na lezení, a ta pastva! Jenže to bych nesměla mít sklerózu. Když pasu želvu, tak už nesmím nic jiného. Protože je jen zdánlivě pomalá. Uviděla jsem pěkné pampelišky, a že je natrhám králíkům. Hned jsem jim to zanesla a na želvu totálně zapomněla.
Druhý den jsem ji úplně normálně hledala ve výběhu, a divila jsem se, že tam není. Pak jsem se tak matně rozpomněla, kde jsem ji asi nejspíš nechala. A nastalo hledání. Bez úspěchu. Tak zaprvé – v trávě se docela ztrácí, má mimikry, a ve vysoké trávě zaleze pod drny. Vytrvale jsem hledala i se psem, snad metr po metru propátraný, a nic. Každý den, když jsem tam šla na trávu, jsem to zas obešla, co kdybych na ni náhodou narazila? Pořád nic. Po pár dnech jsem si dodala odvahy a šla upozornit nového souseda, co se tam nedávno přistěhoval, že se mi zaběhla želva, kdyby ji náhodou našel, tak ať ví, že je moje. První dny jsem si myslela, že je ještě někde na té louce nebo u souseda.
Zároveň jsem dala pro jistotu zprávu o ztrátě do obecních internetových stránek i s odměnou poctivému nálezci. Už uběhl týden od jejího zmizení, pak druhý. Pořád jsem doufala, že se někde objeví. Taky jsem měla obavy, že ji někdo najde a nechá si ji. Nebo že ji někde přejede auto. V neděli začínám vařit oběd, a zvoní telefon. Volal nějaký pán z Borové (to je osada 2km vzdálená), že našel želvu. Neumíte si představit moji radost. Jen jsem řekla, hned tam jedu. Vypnula jsem sporák, popadla kolo, a opravdu – byla to ta naše! No tolik se jich zase najednou nezaběhne, to by byla hloupá náhoda.
Takže za dva a půl týdne vylezla do strmého kopce, přešla přes pole, které se zrovna v té době podmítalo po žních! A ušla skoro dva kilometry. Našel ji děda s vnukem, když venčili psa. No, vlastně ji našel ten pes, protože štěkáním je upozornil, že tam něco má. Bez něj by si jí nevšimli. Byla dobře schovaná pod keřem v trávě. Takže bez váhání jsem jim vyplatila nálezné a měla jsem ten den větší radost, než na Vánoce.
Úvodní foto: pixabay.com