O Sisi a Minnie

Autor

Tento příspěvek by mohl být volným pokračováním článku Moje zvířectvo. Tam to končilo tak, že jsem si vysnila kočku rasy ragdoll, ale nakonec ji pořizovat nebudu, protože už máme kočičky tři. Každá je jinak krásná, a svým způsobem osobnost.

Teď se vrátíme v ději na začátek března. Naší fence Sisince se blíží šestnácté narozeniny. V květnu, se dožije tohoto požehnaného věku. Je celkem v pohodě, jen hluchá, jak poleno. Ale, co se nestalo. Jednou večer, z ničeho nic, ji postihla mozková příhoda. Zrovna jsem byla u ní, chystala jsem jí a kočkám večerní dávku krmiva. Najednou se na mě dívala s hlavou nakloněnou na bok, při chůzi se bokem opírala o zeď, šla velmi nejistě, padala. Při pití spadla do misky s vodou. No, říkala jsem si, tak to je její konec! Tak další den jsem poprosila synovce, aby mě s ní vzal na veterinu. Je to sice u nás ve vsi, ale musela bych jí dopravit ve dvoukoláku. Naštěstí mohl. Tak jsem ji jen vzala do deky, bez obojku a vodítka, a jeli jsme.

Byla plná čekárna. Když jsme konečně přišli na řadu, tak jsme se domlouvali, co s ní. Prý jí mám dát ještě šanci, nikdo neví, jak moc byl mozek zasažen. Byla jsem poučena, že pes se stabilizuje docela rychle, protože používá jen čtyři nohy, nemusí mluvit, jíst a psát, jak člověk. Dostala injekci s kortikoidy, a další tabletky na doma. Tam jsem ji nesla, a z ordinace odešla po svých. Sice pomalu, ale přece. Tři dny to s ní nevypadalo moc dobře, ale pak se docela rychle zlepšila. Začala normálně chodit, a pokud jde někdo se psem okolo našich vrat, klidně si popoběhne a štěká, jako dřív. Jen tu hlavu na bok často drží. Z nutnosti jsem jí ostříhala její bujnou ofinu, aby viděla, kam jde.

V tu dobu jsem začala uvažovat, že budu sledovat stránky útulků v okolí, a pomalu se ohlížet po dalším psíkovi. Kdyby se znenadání Sisi rozhodla odejít za duhový most, aby to tak moc nebolelo. V polovině dubna byla v Ostravě odchycena maličká fenka, která mi padla do oka na první pohled. Vypadá jak border kolie ve velikosti čivavy. Znáte ten pocit: Jo, to je přesně ona. Tu bych moc chtěla. Zkoušela jsem jim tam zavolat, a bylo mi řečeno, že zatím je v karanténě. Až projde kontrolou na veterině, a bude uvolněná k adopci, tak pak se o ni můžu ucházet.

Asi po čtrnácti dnech vidím, fenka se už může adoptovat. Z rodiny si nikdo nebyl schopný udělat čas, aby tam se mnou jel. Nebrali mě asi vážně. (Zvířat už mám dost, tak co. Nepotřebuju další.) Ale já jsem to manželovi odůvodnila tím, že ji chci jako dárek k mým narozeninám. Nakonec se mi podařilo přemluvit sousedy, aby tam se mnou pro ni zajeli. Nedalo mi to moc velkou práci, jsou strašně hodní. Hned v pondělí, že pro ni zajedeme. Jenže, ještě to bylo velké drama, a já na nervy.

V pondělí ráno jsem se dověděla, že sousedi můžou až odpoledne. V deset hodin se tam otevírá, a já měla strach, že si ji mezitím vezme někdo jiný. V půl jedenácté mi to nedalo, volám tam a ptám se na fenečku. Měla si pro ni přijít nějaká paní v deset hodin, ale dosud nedorazila. Tak jsem si říkala: Do odpoledne, to nemám šanci, určitě už bude dávno pryč! Znovu jsem volala ve třináct hodin, jestli tam ještě je. Ano, je. Tak znovu naděje. Ve čtrnáct hodin volám: Máte ji ještě? Už pro ni jedeme, tak mi ji prosím, nechte! Tak nakonec to šťastně dopadlo, mám ji doma. Pak jsem si četla komentáře pod její fotkou, a teprve jsem viděla, že se pro ni chystalo jet více lidí. Měla jsem obrovské štěstí, dorazila jsem jako první! Jelikož je to stejný útulek, ze kterého jsem si asi před čtrnácti lety vyzvedla Sisinku, vzala jsem jim ukázat předávací papíry, s tím, že fenka ještě žije. Měli radost, a já pomyslný punc osvědčeného opatrovníka.

V útulku té malé dali jméno Míla. Prý proto, že byla nejmilejším pejskem v útulku. Ale mi to od počátku jaksi nešlo přes pusu. Tak jsem přemýšlela, dokonce probírala jména ve psím kalendáři. Nejvíce se mi líbilo Minnie. Dokonce to k ní sedí, protože je opravdu mini. Hned jsem zkoušela jak se jí to bude líbit. Na první povel: „Minnie, pojď sem!“, přiběhla. Prostě na to slyší, jakoby se tak i předtím jmenovala.

A jak se seznámily holky Sisi a Minnie spolu? Normálně se očichaly, zepředu, zezadu, a od té doby jsou kámošky.

Je to už starší holčička, prý osmiletá (odhad). Ale zoubky moc pěkné nemá, tak asi podle toho odhadli ten věk. Má pouze tři kila. V karanténě byla proto, že po odchycení měla spoustu klíšťat a některé kousance jí hnisaly, tak se musela dát do kupy. Mám ji od 10. května. První týdny za mnou chodila jako stín, jak lepítko na mě nalepené. I na WC mě doprovázela. No, je to závisláček. Ale teď pozoruju, že už není tak rychlá, akční, ve střehu, jak zpočátku. Úplně se zklidnila, pochopila, že je tu doma, a nás si omotala kolem packy!

5
Komentujte jako host

3 Počet komentářů
2 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
3 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Krásné holky! 🙂
Našemu Plutovi bude teď v létě 13, ale taky už je komplet hluchý. Ale stejně na něho mluvím. Jen povely jsme se museli naučit dávat posunky, když stojíme přímo před ním. Jinak je ale úplně fit a běhá jak mladý srnec.

Mačka

Ano, je to u nás podobné. Na Sisinu taky mluvím, a ona rozumí. Ne řeči, ale posunkům. Já ty posunky a gesta asi dělám pořád. Asi i tehdy, když ještě slyšela. Podle toho udělá, co chci. Všechny cviky, co uměla, pořád zvládá. Jen přivolání nefunguje, to je jasné. Pokud běží k vratům na někoho štěkat, už na ni ani nevolám, nemá to cenu. Děkuji za hezkou úpravu článku (rozmístění fotek). Líbí se mi to.

kopretinka

Je vidět Evo, že ten pes je ti souzený, protože jinak by u Vás doma neskončil. A že je na tebe skoro nalepený, tak to se dá vysvětlit, že zvíře vycítí kdo ho má opravdu rád. Mooc Ti ho přeju a ať ho máš hodně dlouho a je vaším mazlíčkem.

Mačka

Asi to tak bude. Je to opravdu miláček. Taky doufám, že mi vydrží, co možná nejdýl!

kopretinka

Moc pěkný mazlíček, ať vám dělá jen radost.