Naše mladší děti mají období, kdy se neustále vyptávají na to, jaké to bylo, když se narodily. Jaká byla miminka? Co jedly, jak spaly, co povídaly… a vůbec ze mě dolují spoustu informací ze své, byť krátké, historie. A tak prohlížíme fotky, povídáme a já lovím v paměti další a další vzpomínky, jaké to bylo, když…
Máš děti – máš křídla. (srbské přísloví)
Vzpomínám na to, jak rozdílný byl každý z nich a projevovalo se to i v naprosto běžných věcech. Náš nejstarší například od mala opovrhoval vodou a koupáním a dával to najevo okázalým hlasovým projevem, vlastně vodní hrátky nemusí dodnes. Naproti tomu Mínka má snad někde skryté plovací blány a žábry. Už od miminka by nejraději ve vodě i spala. Pamatuji si, jak jí byly asi tři roky a byli jsme se koupat u Ohře. Byl začátek června, takže voda ještě nebyla moc teplá, proto jsem jí po chvíli vzala na břeh, aby to neodmarodila. Samozřejmě se jí to nelíbilo a pořád se dožadovala toho, aby se směla vrátit. Pak ještě ke všemu začal můj táta se skoromanžou skákat z houpačky, která tam byla přivázaná ke stromu, což samozřejmě chtěla taky zkusit. Děda jí říká, že to nemůže, že je ještě malá a utopila by se a ona tam stála celá nešťastná a křičela: „Ale já chci utopit!“
K jídlu mají taky naprosto odlišný vztah. Zatímco obě mladší jídlo milují a je jen máloco, co nesní, náš mlaďoch byl vždycky takový stravovací anarchista. Jakmile přestalo období kašiček a políveček a on se začal pohybovat po vlastních nohou, jeho krmení vypadalo tak, že jsem se ho nejprve snažila napasovat do jídelní židličky, abych to po čtvrt hodině marného boje vzdala a následoval náš standartní stravovací rituál, kdy pochodoval dokolečka kolem stolu a vždy se zastavil na lžičku. Když povyrostl, začal jídlo bojkotovat úplně a jedl velmi málo, takže jednu dobu vypadal jako reklama na hlad. Naštěstí už tento odpor k jídlu prolomil.
S řečí to taky bylo zajímavé. Nejstarší mluvil už v roce a půl tak solidně, že mu rozuměli i ostatní, ne jen já. Navíc jeho slovní zásoba byla úžasná a čím dál častěji udivoval ostatní i vhodně použitými vtípky a průpovídkami. Mína sice taky mluvila vcelku brzy, ale jí naopak nerozuměl téměř nikdo, včetně mě. Její svérázná řeč dokonce inspirovala Fredyho natolik, že si jeden rok napsal Ježíškovi o česko – maďarský slovník v naději, že jí bude díky němu rozumět. A Miky? Ten si dával na čas. Tři roky na krku a on stále nemluvil, jen občas nějaké to „máma“, „ham“ a toť vše. Už jsem se začala porozhlížet po nějakém odborníkovi, když se týden před třetími narozeninami rozmluvil a nezastavil doteď. Můj brácha mu říkal Huťásek a opravdu to bylo jako z Fimfára „Hrál si, ale nemluvil.“, zřejmě také neměl žádný důvod ke stížnostem.
Vzpomínám na to, jak krásné byly dny, kdy se každý z nich narodil. Bylo léto, teplo a tak slunečno. Jakoby je počasí chtělo přivítat tím nejlepším, co ve svém repertoáru má.
Vzpomínám, jak jsem se na ně nemohla vynadívat. Vzpomínám na to, jak měl Fredy neustálé tendence se všem ztrácet a na to, jak miloval svou kamarádku Majdičku a s jakou hrdostí jí všem představoval. Vzpomínám na to, jak byla Mínka maličká jako krteček do dlaně a jak jí všichni říkávali „pakátl Lolan“ díky jejím zlatým kudrlinkám, na to, jakou radost projevovala z každého zvířete, kterého se mohla dotknout nebo ho pochovat. Vzpomínám, jaký byl Miky usměvavý pohodář a jak se Mína nemohla dočkat, aby už vyrostl a mohla si s ním hrát.
Bylo to pokaždé jiné a pokaždé krásné. Je mi líto, že tak rychle vyrostly. Přemýšlela jsem nad tím, zda si nepořídit ještě jedno miminko, ještě jednou si to prožít, ještě jednou pomáhat od začátku prošlapávat malému človíčku jeho cestu. Přišla jsem na to, že to vlastně nechci. Nechci další dítko. Chci ty, která už mám, jen bych na chvíli, na malý okamžik, chtěla vrátit čas, prožít některé momenty ještě jednou, aby se mi znovu oživily a vryly hlouběji do paměti.
Mnozí, kdo promilovali třeba celý život, dovedou nás méně poučit o tom, co je láska, než dítě, které ztratilo pejska… (Billy Wilder)
Úvodní foto: pixabay.com