Lhát se nemá

Autor

Nemám ráda lhaní. Zčásti proto, že si připadám jako blbec, když zjistím, že mi někdo lhal a zčásti proto, že lhát neumím. Mám v tomto směru mentalitu tříletého dítěte, takže jsem přesvědčená, že pokud znám pravdu já, znají ji ostatní. Proto se při lhaní tvářím jako bych právě prožívala ošklivou žaludeční koliku, takže to na mě každý pozná. Raději tedy mlčím, jestliže nechci říkat něco, co by toho druhého mohlo ranit a není to zásadní věc, o které by vůbec stálo za to ji rozebírat.

I přes tyto své postoje, však cítím k tomuto nešvaru jistou shovívavost. Proč? Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak by to vypadalo, kdyby vůbec nikdo nelhal, kdyby všichni byli absolutně pravdomluvní  a upřímní ve všech směrech a oblastech našeho života a došla jsem k závěru, že by to bylo víc než děsivé.

Představte si místo Pravdomluvná Lhota. Ráno vstávám s úsměvem, vždyť je přece tak krásné žít na tak upřímném místě, a odebírám se do kuchyně, abych své rodince přichystala nějakou tu snídani. Po mé půlhodinové námaze se pomalu rodinní příslušníci začnou trousit ke stolu. Děti po okusení prvního sousta zkonstatují, že ta snídaně je děsná a manžel se mezi dveřmi jen tak mimochodem zeptá, zda jsem vařila zase tu odpornou kávu jako vždycky.

Úsměv mi mizí a odcházím se zkulturnit do koupelny předtím než vyrazím vstříc novým pracovním výzvám. Ženu rodinu ke dveřím a mezitím, co zamykám, mi neopomene má drahá polovička říct, že jsem zmalovaná jako mýval a taky, že bych si měla nechat obarvit vlasy, protože ty šediny mě dělají o deset let starší. Proč mi to říká, do háje? To vidím i sama!Ještě než dojdeme k zahradní brance, otáčí se ke mě jedno z dítek a s nevinným výrazem mi oznamuje: „Paní učitelka včera říkala, že si neumí představit výšku tvého IQ, když jsi mi už podruhé za sebou zapomněla dát cvičební úbor.“ A fakt už jsem otrávená. Po cestě do práce se musím zastavit ve svém oblíbeném pekařství, abych se uklidnila mým milovaným čokoládovým croissantem.

Loučím se se zbytkem naší rodinky a vyrážím k náměstí. Už zdálky cítím vůni, která se line z malého obchůdku, kde si snad alespoň trochu spravím ráno. Prodavačka se na mě usmívá. Zná mě, chodím sem často. Když přijdu na řadu automaticky se mě ptá, zda si dám to, co vždycky. Přikyvuji a ona mi rukou navlečenou v igelitové rukavici chystá do sáčku tu teplou čokoládovou pohádku. Když lovím peníze, jen tak mimochodem žena za pultem prohodí: „Možná byste měla sem tam vynechat, už jsou na vás ty croissanty vidět.“ Lidé ve frontě za mnou se pobaveně zasmějí a já rudá a vzteklá vycházím na čerstvý vzduch.

Škoda, že bydlím v téhle pravdomluvné díře. Být to v reálném světě, vymluvím se na nemoc a ani do práce nejdu, protože už teď jsem úplně bez šťávy a to je teprve ráno. Jenže tady se lhát nesmí, takže zatnu zuby a jdu. Samozřejmě i tady pokračuje masáž mé osoby ze strany všech těch pravdomluvných úža lidí. Jsem na konci svých psychických sil.

Takže už vážně dost! Už mám všech těchhle upřímných řečí plné zuby! Chci se probudit, chci žít zase ve svém , i když ne úplně dokonalém, světě. Chci, aby mi můj partner řekl, že mi to sluší, ačkoliv o tom není tak úplně přesvědčený. Nechci, aby mi někdo říkal, že ty boty, které jsem si po dlouhém toužení koupila, mají pěkně hnusnou barvu. Nechci, aby mi někdo vyjmenovával, co všechno neumím, protože to moc dobře vím i sama. Nechci, aby mi někdo hanil svými řečmi práci, která mě stála spoustu času a sil, stejně jako jsem nechtěla, aby mi někdo v těhotenství neustále připomínal, že vypadám jako vodní dělo, neb to jsem viděla i sama. Lhát se opravdu nemá, ale…
Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na