Povrchní záležitost

Autor

Zcela nedávno se mi podařilo dát si v klidu kávu. Prostě si sednout ke stolu a nerušeně ji vypít, aniž bych ji musela usrkávat v letu a poslední loky do sebe dostávat už v téměř krystalické podobě ledových vloček, jako je tomu jindy. Nemusela jsem odbíhat k řešení konfliktních situací způsobených dilematem, jak rozdělit jednu červenou pastelku mezi dvě děti. Nemusela jsem taky odpovídat na stovky dotazů k tématům, o kterých nemám ani páru, a vymýšlet tak teorie, proč krabi lezou do stran nebo kdo vymyslel židli. Nikdo po mně v tu chvíli nechtěl vědět, jaké i/y psát ve slově králýk, kdo má kde tričko a kdo zase snědl všechny sušenky?! Nic. Ticho. Klid. A tak jsem si prostě jen seděla, usrkávala ten božsky horký nápoj a snažila se navodit si myšlenkové vakuum, ve kterém je tak báječně.

Vakuum se však nedostavilo, protože můj pohled zabrousil k naší lednici. Jak jsem si jí tak prohlížela, došlo mi, že to není jen tak obyčejný kus vybavení domácnosti. Je pro nás důležitější než ostatní věci, které kolem mě jsou. Není to ani tak jejím obsahem. I když, oč by byl náš život méně magickým, kdybychom jí několikrát za den neprovětrali v očekávání, že tam nějakým zázrakem najdeme něco jiného než před hodinou?! Ne, to není to, co mě na ní zaujalo. To zajímavější je na jejím povrchu. Povrchní důležitost, která představuje část životů členů naší domácnosti.

Kloužu pohledem po její bílé schránce a sleduji, co všechno se na ní odehrává. Vidím samolepky, které sem děti za ty roky nalepily. První se na ní objevila sotva se u nás lednice stačila ohřát. Snad jakoby syn tušil, že pokud to nestihne dostatečně rychle, stihnu naopak já vyslovit zákaz lepení samolepek, který se mi rodil v hlavě. Byl prostě rychlejší. Za ty roky jich tu přibyla spousta. Některé se mi zdárně podařilo „omylem“ smýt, jiné tvrdohlavě odolávají. Nejspíš jsou vybavené nějakým zvláštním patentem chránícím je před čistícím zásahem matek nalednicinesamolepkovaček.

Jsou tu školní rozvrhy a rozpis prázdnin, aby děti věděly, kdy a na co se těšit. Mám tu blok na nákupní seznamy, abych neustále trénovala paměť. Díky ochablým paměťovým svalům ale zapomenu seznam pokaždé doma. Třeba tím tréninkem mozkových záhybů nad regálem těstovin či zeleniny jednou docílím toho, že má paměť bude natolik fit, že nezapomenu ani ten seznam na lednici. Budu ho v tom případě tedy vůbec potřebovat?

Očima těkám dál a vidím magnetky z míst, které jsme navštívili my nebo naši známí. Line se z nich vůně francouzského pobřeží a ozývají gejzíry léčivých pramenů českých lázní. Tam bych se vrátila a to bych chtěla vidět. Fotky dětí i nás dospělých. Jak jsme zestárli! Stejně jako naše lednice. I ona už má pár zlomených plastů a několik škrábanců. I jí je „léčím“ překrytím něčím hezkým. Obrázkem od dětí, pohledem z tábora…

Nahoře na lednici vidím kalendář s kočkami, který nám už tradičně posílá babička. Jiný už bych si tam ani neuměla představit. A zase tolik pro nás důležitých informací, kolik dokáže vstřebat. Kdy jít k doktorovi, kdy vyzvednout bundu s opraveným zipem a kdy nezapomenout popřát někomu k svátku či narozeninám. Mám tu i vázu po druhé babičce, ve které to tak sluší lučním kyticím od dětí i větvičkám šeříku. Samozřejmě tu nechybí ani hodiny, jež nám neúprosně ukrajují čas a ukazují, co všechno zase nestíháme. Naštěstí jsou hned vedle nich ozdobné zátky na víno, které mi naopak připomínají chvíle s přáteli, po kterých zbude nedopitá láhev vína a střípky příjemných vzpomínek. V těch chvílích se čas naštěstí nehlídá a je jedno, jak rychle plyne.

Máme tu naší lednici už tolik let. Tolik toho s námi prožila a tolik toho na ní přibylo. Chodím okolo ní milionkrát denně. Denně jsem s ní v přímém kontaktu. Přesto mě až doteď vůbec nenapadlo, že je to vlastně takový náš další člen rodiny. Asi mi bude líto, až se s ní jednou budu muset rozloučit. Protože jednou ten čas přijde, o její životnosti si nedělám iluze. Do té doby si jí tedy budu alespoň o něco víc vážit a těšit se, co se na ní zase objeví.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na