Příliš tichý křik

Autor

Sedím na okraji vany a pozoruji proud vody, který ji pomalu plní. Kohoutky jsem roztočila na maximum, aby hukot té čiré kapaliny alespoň trochu přehlušil to, co se opět odehrává za dveřmi. I přesto ke mně doléhá křik matky a toho jejího objevu. Zase jsou oba pod parou a to je ta pravá chvíle, aby si vyčetli i špatně zavázané tkaničky a samozřejmě mě – přítěž, která tu s nimi žije. V okamžicích ticha, kdy se nadechují k dalšímu slovnímu útoku a přilévají o něco víc alkoholu do svých žil, slyším dramatický hlas moderátora televizních zpráv. Vcelku tu scénu dokresluje. Poslední výkřiky nadávek a prásknutí dveřmi.

Vana je plná, a tak se do ní pomalu nořím. Po kotníky. Po kolena. Po stehna… Už ji mám až po krk. Po krk, to se říká, když máte něčeho už dost. Nechápu, proč jen po krk, čímž z toho vynecháváme hlavu, kde se nám těch všech nezdarů prohání přece nejvíc. Nezdarů, těch šedivých par, které rotují a víří, nabírají rychlost, až se změní v černé lepkavé tornádo. Vleze to všude. Mám pocit jako by se mi to z hlavy rozlézalo po celém těle. Černý tér, který mi pomalu paralyzuje myšlenky i celé tělo. Je tak těžký, že mi ztěžuje i každé nadechnutí. Sbírám poslední zbytky sil na to, co ještě musím udělat. Dotek chladného kovu na kůži a vytrysknou první rudé kapky. Nabírají na rychlosti a stékají se v červené stružky úlevy, které zředí až voda, do které pomalu odkapávají z mých zápěstí. Černý tér se stahuje, jako když pozpátku pustíte film. Všechny zvuky se pomalu vzdalují, až zmizí, stejně jako obrazy. Je obří bílá tma.

„Cos to udělala?“
Slyším přísný, ale ne nepříjemný hlas. Snažím se rozhlédnout, abych zjistila, komu patří. Moje oči si musí přivyknout na to ostré bílé světlo kolem. Už ji vidím. Obrys postavy bez tváře. Nebojím se jí. Cítím zvláštní klid.
„Kdo jste?“ ptám se a můj hlas zní zvláštně kovově, jako bych seděla pod obřím plechovým kbelíkem.
„Já se ptala první,“ odpověděla postava. „Ale když už to musíš vědět. Říkáte mi různě – anděl strážný, bůh, osud… Vyber si.“
„Jsem mrtvá?“
„Chtělas to tak. Nebo ne?“
Hlas té postavy zní stále přísně, a ačkoliv jí nevidím do tváře, cítím, že se mračí. No skvělé, takže jsem se dostala z místa jedné naštvanosti k jiné naštvanosti.
„Chtěla jsem prostě pryč. Už se to nedalo vydržet. Ale to Vy asi nepochopíte.“
„Myslíš? A k čemu sis tím pomohla?“
„Není mi těžko. Všechno zmizelo.“
„Nebuď tak přehnaně namyšlená. Tvým odchodem všechno nezmizí. Jen ses vytrhla a ublížila spoustě lidí. Teď je tam po tobě rána, která se bude dlouho hojit. Něco jako když si vytrhneš kus masa. Velmi pomalu se to zacelí, ale jizva už zůstane.“

Teď už jsem začínala být trochu vytočená. Vůbec neví, o čem mluví. Vůbec nechápe, jak moc to tam bylo těžké. Jak těžko se ten batoh s nápisem „život“ nese. Jen si tu přebývá ve své obří nevědomosti a dělá ze sebe experta na přežití.
„Já že jsem někomu ublížila? Co Vy o tom víte?“ zvyšuji hlas. „Nemůžu ublížit někomu, komu na mně nezáleží. Někomu, kdo ani neví, že jsem a pokud ano, tak jsem pro ně jen přítěž. Koule na noze, kterou musí táhnout s sebou, protože neumí přeseknout řetěz. Pomohla jsem jim, já jsem ten řetěz odtrhla. Teď už mají klid.“
To už vyloženě křičím. Z mého momentálního návalu vzteku mě vytrhává její klidný hlas: „Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“

Nevím, zda to je chůze nebo let. Ani necítím, že hýbu nohama a přesto se pohybuji. Najednou se před námi vynoří velké zrcadlo.
„Tím se můžeš podívat dolů. O kus dál. Uvidíš, co se bude dít za několik chvil, dní, let… Jsi připravená? Chceš to opravdu vidět?“
Mlčky jsem přikývla a v zrcadle začaly naskakovat v rychlém sledu obrazy. Vidím mámu, která drží moje bezvládné tělo. Je celá od krve, od mojí krve. Tvář má podivně šedou a po tvářích se jí řinou obrovské slzy. Objímá mě. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy mě takhle objala. Nejradši bych ji rychle obtočila ruce kolem ramen a nepustila ji. Dřív jsme si byly blíž. Ani nevím, kdy se to vytratilo. Obě jsme se zavřely ve svých ulitách.

Vidím naši třídu. Všichni jsou otočeni k mému prázdnému místu. Pár jich nezadrželo pláč. Jen jeden k tomu místu nekouká. Ten hajzl. Tupě čumí do lavice. Najednou vypadá podivně malej a směšnej. Zajímavé, že když mi dělal všechny ty sviňárny, to byl machr. Nejradši bych ho nakopla i odsud. Spolužáci si ho všimli. Otočili se přímo na něj. V jejich pohledech je odpor. Vždyť to věděli. Věděli, co mi dělá. Nebo ne?!

Vidím pokoj, který důvěrně znám. Kdysi jsem sem chodila často. Patří mé kamarádce. Tedy dřív to bývala kamarádka. Pak to nějak vyšumělo. Jako bychom si neměly co říct. A pokud ano, jako bychom se bály jedna na druhou promluvit. Leží na posteli, hlavu zabořenou do polštáře a brečí tak, že bych ji nejraději objala.

Najednou je mi z toho hrozně smutno. Z toho, že to všechno, co bych teď chtěla, nemůžu udělat. Stojím tak blízko, a přesto nemůžu dělat nic. „Už se nechci dívat,“ prohlásím rychle.
„Není to příjemné být jen pozorovatel, že?!“
„Ale já jsem byla vždycky jen pozorovatel a nikdy nemohla nic udělat.“
Cítím na sobě její tázavý pohled: „Opravdu? A kdypak jsi něco udělat zkusila? Kdy jsi někomu naposledy řekla, co tě trápí? Kdy jsi naposledy TY sama někomu řekla, že ho máš ráda? Kdy jsi naposledy křičela? Křičíš tady na mě, ale dole jsi byla němá.“
„Copak to neviděli, jak mi bylo?“
„Neviděli. Přes motýly neviděli.“
Teprve teď mi došlo, že všichni ti lidé v zrcadle na sobě měli motýly. Spoustu motýlů. Malé, velké, barevné i tmavé můry… „Co znamenají ti motýli?“

„Každý motýl představuje nějakou starost. Ti malí modrásci třeba jen to, co si dát k jídlu, co si obléct. Ti větší a tmavší už jsou důležité zkoušky ve škole, běžné problémy v práci a tak. A ty velké černé můry? To už jsou nešťastné lásky, výpovědi, násilí a další věci, kterými si sami i vzájemně znepříjemňujete život.“
Teď mi něco došlo. „Na mámě seděl smrtihlav. Proč? Na nikom jiném neseděl.“
„I na tobě seděl, než ses vypravila sem.“

Najednou mi ztěžklo celé tělo a opět se nemůžu nadechnout. „To nemůže! Nechci, aby to udělala!“ křičela jsem a z očí mi začaly stékat nezastavitelné potoky slz. „Chci pryč. Chci zpátky!“
„Ale to nejde. Život není hra. Nemůžeš neustále svojí figurku stavět na start. Tys tu svou ukončila.“
„Prosím. Chci jí zachránit. Chci jí pomoct. Chci se vrátit. Prosím.“

Ticho. Nic. Žádná odezva. Snažím se zjistit, jestli se mnou ta postava ještě vůbec je. Ticho je nekonečné, stejně jako ta bílá tma, co mě obklopuje.

„Dobrá. Vrátím tě. Ale je to poslední šance. Žádnou jinou už nedostaneš. Jestli nebudeš dost křičet, abys vyplašila motýly, a ostatní si všimli, že tě něco trápí, smrtihlav se vrátí a pak už nebude cesta zpět. Je to jen na tobě.“

Z dálky slyším houkání přijíždějící sanitky. Musím se tu udržet. Musím víc křičet. Musím.

Dle statistik spáchá každých 40 sekund někdo na světě sebevraždu. Na dnešní den připadá Světový den prevence sebevražd, který vyhlásila Světová zdravotnická organizace. Poslouchejte proto nejen dnes, zda někdo vedle vás právě nekřičí o pomoc. Možná slabě, ale přesto naléhavě. Nenechte své blízké, aby se stali jen dalším číslem v této smutné statistice.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na