Sci-fi v reálu

Autor

Vzpomínám si, jak jsem chodila na základku a říkali jsme si, jaké to asi bude až bude rok 2000. Ten letopočet nám připadal víc než magický a evokoval v nás úplně sci-fi představy. Spousta z těchto fantaskních snů se nevyplnila. Rok 2000 je již minulostí a já stále čekám, kdy že se to sci-fi začne v reálu projevovat.

Samozřejmě, je spousta věcí, o kterých se nám tenkrát ani nezdálo. Mít v té době stroj času, pomocí něhož bychom se vydali do dnešních dnů, asi bychom žasli nad internetem, mobilními telefony, elektromobily, 3D filmy a spoustou dalších vychytávek, ale to je tak všechno. Nekoná se naštěstí žádná nadvláda robotů, vítězství strojů nad člověkem a podobné vize. No, vlastně jsem si to myslela, ale ve skutečnosti i tohle existuje.

Zjistila jsem, že jsou místa, která opravdu ty naše dávné sci-fi konstrukce vyplňují do detailu. Na těch místech člověk znamená velmi málo, je součástí systému. Vše zde funguje podle daného schématu, přesně je to vymezeno tabulkami a řády. Máte tu přesně určené kolonky a každá vaše činnost má přesně stanovenou definici a formulaci.

Co když se ale váš život nevejde do žádné kolonky? Co když řešíte něco, co je nestandardní, co prostě žádnou definici nemá? V tom případě působíte jako narušitel. Úkrok stranou a vnášení něčeho tak komplikovaného jako je život se zde netrpí. Rozbliká se alarm, všichni jsou upozorněni na to, že se objevil anarchista, který se chystá porušit nastavený řád a vychýlit kolos z rovnováhy.

Nikdo s vámi nechce mít nic moc společného, protože jste dostali nálepku „potížista“ a tak chodíte od dveří ke dveřím a čekáte, kdo se smiluje a bude ochotný vám alespoň naslouchat, snažit se vám pomoct najít kolonku nebo je nějak nakombinovat, aby se do systému váš život vměstnal. Připadáte si jako kříženec horkého bramboru a příslušníka národu mluvícího již vymřelým jazykem. Čím víc se pokoušíte vysvětlit, o co vám jde, tím víc máte pocit, že vám ti na druhé straně nerozumí.

Pokud jste dočetli až sem, asi už spoustě z vás došlo, o čem píšu. Jasně, jsou to úřady! Nevím, jak vy, ale já mám často v těchto institucích pocit, že to poslední, co se zde očekává, je živoucí osoba. Navíc mi připadá, že předpisy a formuláře vymýšlí někdo, kdo neoplývá moc velkou fantazií, neb počítá s velmi malým množstvím eventualit. Celé je to takové okleštěné, zkrátka bez života.

Řekla bych, že to první, co se úředník učí, je věta „Ale to nejde.“ Protože kolikrát ještě ani nedopovím, co chci říct a už jí slyším. Zajímavé, že ve finále se stejně ukáže, že ono to jde. Jenže vás to stojí spoustu času, váš nervový systém dostává pořádně zabrat, stejně jako podrážky vašich bot z věčného běhání z místa na místo.

Zajímalo by mě, zda už někoho napadlo pořídit si krokoměr a zjistit, kolik pohybu vykonal kvůli jednomu papíru. A čím banálnější věc řešíte, tím víc takových papírů potřebujete. Zřejmě všichni tihle lidé nechodili moc poctivě do školy, jinak by věděli, že úsporou papíru by šetřili naše lesy. Nebo že by tohle v čase recyklace už neplatilo?! Ekologie je ostatně asi pramálo trápí. Jak jinak si vysvětlit, že nejsou schopni vám říct hned, jaké doklady a potvrzení po vás budou chtít. To je vždy „A ještě jsem vám zapomněla říct, že budete potřebovat…“ A tak se otočím a vyrážím pro další papír. Kolik asi benzínu bylo zbytečně spotřebováno na dodávku podkladů na úřady? A co moje duševní zdraví? Nemohli by tedy šetřit alespoň to?

Nemusím absolvovat zorbing, sjíždění divoké řeky na raftu nebo seskok padákem. Návštěva úřadu mi skýtá daleko víc adrenalinové „zábavy“. Jen si neumístím do alba tak pěkné fotky jako bych měla z jiného extrémního zážitku. Přepnout úřednického robota do režimu „život“ stojí holt leckdy víc energie než nový život dát.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na