Za oknem se nekoná žádné rojení sněhových vloček, které by se s jemným šustěním snášely k zemi. Na ulici nepotkáte lidi s červenými tvářemi od mrazivého štípnutí a prodejci u kádí s rybami nepodupávají nohama, aby se zahřáli. Při koupi horkého punče a pečených kaštanů zažívám jakousi nervozitu, že se to vlastně nehodí a je to tak nějak nepatřičné v tomto téměř velikonočním počasí.
Jako kdyby dvanáct měsíčků už před nějakou dobou uspořádalo opravdu bujarý mejdan a doteď nevystřízlivěli, takže si nepamatují, který z nich že to vlastně zrovna teď vládne. A tak místo jmelí, mám nutkání použít spíš kočičky, které jsou právě v rozpuku, a na stromek navěsit nějakou tu kraslici, zajíčky a kuřátka. Ještě že mám kalendář, který je teď jediným pevným bodem, kterého se můžu chytit. A podle něj je zítra opravdu Štědrý den.
Když jsem byla malá, paradoxně jsem 24. prosince moc nemusela a nechápala, proč se mu říká štědrý. Vnímala jsem ho jako neskutečný chaos, který je štědrým tak maximálně na nervozitu a rozjitřené emoce. Dospělí byli nervózní z toho, aby do večera všechno stihli, děti zase z toho, kdy už bude po večeři, a půjdou ke stromku. Každou chvilku někdo podrážděně vyjel, protože stres ještě podpořil hlad díky té podivné povídačce o nejedení v touze po spatření jakéhosi tvora nazývaného zlatým prasátkem.
Zazvonil zvoneček a jen jsme si stihli dárky rozbalit a letmo prohlédnout, natož si s nimi pořádně pohrát, a už byl čas jít spát, protože dospělí byli po té celodenní honičce a předvánočním shonu utahaní. Jako když kdysi ten voják doběhl do Marathonu, zvolal „Zvítězili jsme!“ a zemřel.
A tak jsem si vřelejší vztah vypěstovala až ke dni následujícímu, protože Boží hod byl pro mě opravdu boží. Ráno jsem vstávala brzy a ve spícím domě jsem se potichu doplížila pod stromek. Teprve to byl ten správný svátek. Konečně jsem si mohla dárky užít a v klidu si s nimi hrát. Jak se postupně probouzeli i ostatní, najednou jako by prošli během spánku proměnou. Byli odpočatí, usměvaví a vidina toho, že ten den nic nemusí, dělala své.
Když jsem si založila svou rodinu, rozhodla jsem se, že chci, aby moje děti měly boží hod i v den štědrý. Prostě, co nestihnu a začalo by mě to uvádět do stresu, to prostě neudělám. Beztak si toho nikdo nevšimne. Nikdo nebude řešit, kolik je nasmažených řízků nebo zda jsou chlebíčky, protože jim stačí štědrovečerní večeře a vše ostatní je buď nezajímá, nebo to do sebe tlačí jen proto, že je to na stole a nakonec si ještě rozhodí zažívání. Proto si raději sednu s dětmi k pohádce nebo si s nimi zahraju nějakou hru, aby neřešily, kolik času jim ještě zbývá do večera. Večeříme brzy, aby si mohly rozbalit dárky a dostatečně si s nimi vyhrát. A až odejdou spát, dám si v klidu sklenku vína a opravdu si ji vychutnám, protože neodpadávám únavou.
Proto vám přeju, ať si zítřejší den užijete bez stresu a chaosu, a ať je i pro vás Štědrý den boží.
Foto: pixabay.com