Poznáte ji pod přezdívkou „Mějsehezky“. Kdo je Iveta Mějsehezky Kollertová? Má se i ona hezky?
Brzy tomu bude deset let, co ji lékař vyřkl diagnózu – rakovina. Co se dělo dál? Proč píše básničky a raduje se ze života, kde bere sílu, optimismus…?
Splněná přání
Už nestojím jen u dveří,
neprosím noc o spánek.
Nepláču, když den se šeří,
a nehojím se z ranek.
…
(první sloka z Ivetiny básničky Splněná přání)
Jaké bylo Tvé dětství?
K dětství se vracím ve vzpomínkách. Maminka byla úžasná, to jí jsem se svěřovala s prvními láskami, ona mne hýčkala ve chvílích, kdy mi nebylo nejlíp. Táta byl oproti tomu mým učitelem. Opravoval nespisovnou řeč, nikdy nezvýšil hlas, naučil se dopředu látku, kterou jsem se potřebovala naučit. Žehlil mé průšvihy a tlumil maminčinu zlost v momentech, kdy byla na místě přísnost. Naši mi připravili nádherné láskyplné dětství, od víkendových výletů po hradech i zámcích počínaje, po zušlechťování a lásku k mateřskému jazyku konče.
Co potom, jako mladá žena, byla jsi šťastná?
Štěstí, co je štěstí? Byla jsem zvědavá na život, neznalá zákeřností i přešlapů, natěšená na svobodu bez dohledu mateřské lásky. Přišly děti, vystřídali se manželé. Oba pili a od toho se odvíjely životní lapálie. Ale těch šťastných dnů bylo přece jen víc. Užívala jsem si život plnými doušky.
Jak se začala projevovat Tvoje nemoc a kdo a kdy Ti sdělil, co se s Tvým tělem děje?
Má nemoc začala zcela nenápadně. Na poporodní jizvě v tříslech se objevila bulka a ta rostla a rostla. Nejdřív jsem si myslela, že je to podkožní tukové, později celý útvar změnil tvar a bolel. Vzhledem k tomu, že jsem měla tenkrát trable s bydlením a byli jsme oficiálními bezdomovci, odkládala jsem návštěvu gynekoložky. Když už nebylo zbytí a bolest hlásila, že je něco špatně, zašla jsem ke své odborné lékařce a ta mne vyhodila z ordinace. Důvodem bylo neabsolvování preventivní prohlídky. Hrdě jsem další rok přecházela ony bolestivé signály, než jsem se s prosíkem vrátila zpátky. Byla jsem vzata na milost po zaplacení dvou stovek korun a nové registraci. Gynekoložka mne okamžitě poslala do nemocnice a tam udělali biopsii. Výsledek byl pozitivní.
Jak jsi přijala zprávu o vážné nemoci? A jak se zachovala Tvoje rodina, přátelé?
V momentě, kdy mi ošetřující lékař v nemocnici řekl, že mám rakovinu, poděkovala jsem a čekala na propouštěcí papíry. Nemyslela jsem na nic. Jako kdybych četla něčí příběh, který se mne netýkal. Stála jsem sama v tramvaji, pozorovala ubíhající koleje a prostě mi nedocházelo, že mi řekli diagnózu, která může usmrtit. Rodina dlouho nevěděla, jak moc je to špatné, oznámila jsem jim, že musím do nemocnice a nevím na jak dlouho. Ani já sama netušila, jak je to vážné a co to obnáší. To mi řekli až při nástupu na onkologické oddělení. Přátelé samozřejmě věděli, že mám rakovinu, jen si myslím, že nikdo, koho se to přímo netýká, se nemůže vžít do pacienta, kterého čeká léčba chemoterapií a ozářkami.
Co se dělo dál?
Diagnóza zazněla 10.10. 2000 (blíží se desáté výročí), léčba začala 25.tého října na onkologii v Chomutově. Měla jsem absolvovat třicet ozařování a chemoterapie. Kdo by tenbkrát tušil, že se celý pobyt protáhne na šest měsíců. První chemoterapie proběhla souběžně s ozářkou a kupodivu jsem jí snášela velmi dobře. Druhá už byla méně příjemná, stávkoval žaludek i střeva, začaly padat vlasy. Chemoterapie se podává zhruba po třech nedělích a u mne se skládala z osmi velkých i malých lahviček. První kapka padla ráno v devět a celé to skončilo kolem půl čtvrté odpoledne. Ozařování nebolí a trvá pouhé dvě minuty. Jen je třeba kůži ošetřit a zrovna v mém případě se ona nutnost ukázala jako velmi aktuální. Mám velmi citlivou kůži a silné dávky způsobily, že se kůže spálila, zčernala a začala rozpadat. Bohužel se propálila až na kosti, které se začaly drolit a já jednu po druhé vytahovala z otevřené rány v těle. Měla jsem prostě smůlu, i když teď, když to beru zpětně, kdo ví, zda mi zrovna tato razantní léčba nezachránila život. Celá anabáze je popsána právě v knize Svlečená do naha.
Měla jsi někdy chuť rezignovat?
Ne, nikdy, vždy jsem myslela na život, nikoli na smrt. Člověk musí věřit v uzdravení, jinak ani lékaři nic nezmůžou. Kdo se předem odsoudí k smrti, toho zabíjí psychika, nikoli nemoc. Pouze v dobách, kdy jsem ležela s náplastmi na bolesti a morfinem v žilách, tak tehdy přišlo otupění. Bylo mi všechno jedno.
Jak moc Tě Tvá nemoc omezuje?
Jsem nepohyblivá, půlka těla nefunguje, jak by měla. Nemám stydké a sedací kosti, rozpadl se močový měchýř i rectum. Mám umělý vývod a zkrácené šlachy u nohou. Ale dokud myslím, jsem a to je důležité.
Je něco, co Ti Tvá nemoc dala?
Dala mi pokoru a úctu k životu. Jediné, co mohu je pomáhat druhým, radovat se z každého dne, být duševní oporou blízkých, přátel i těch, co hledají odpovědi.. Vážím si té šance žít.
Za jakých okolností ses rozhodla napsat knihu Svlečená do naha? O čem kniha je?
Svlečená do naha vznikla z potřeby někomu svěřit, co jsem prožívala. Původně byla mou vlastní zpovědí o celém mém desetiletém boji s rakovinou, uzavření prožitého. Náhoda tomu chtěla, že jsem v té době psala do internetových pozitivních novin a že mi bylo nabídnuto sepsat celý životní příběh. Tam si mne našla paní Blanka Kubešová a ta mi pomohla, nejen v získání mechanického vozíku a při objednání na operaci stomie, ale zároveň oslovila nakladatelství Eroika, které knížku vydalo. Jsem jí nesmírně vděčná za podanou ruku pomoci a jsem hrdá, že je mou přítelkyní. Ve Svlečené do naha je autentický popis nemoci, léčby, důsledků a rozuzlení. Je v ní láska, psychické týrání, beznaděj i zrození. Víc neprozradím. 🙂
Iveto, jak se máš dnes? Co Tě štve, co Tě těší?
Já? Já se mám hezky. Já se mám hezky každý den, sotva otevřu oči a pohled mi vrací mé tři kočičky. Mám se hezky, když se otevřou dveře a přijde dcera s vnoučátky. Pokojem mi zní hlas „božského“ Káji a já si sním i plánuji do budoucna. Občas mě štve, že nemohu ven tak, jak bych sama chtěla. Ale i bez procházky jezdím na výlety.. po internetu.
Co bys vzkázala lidem, kteří trpí rakovinou?
Nevzdávat se ani v naprosto beznadějném stavu. Plánovat budoucnost, nenechat se zahnat do sebelítosti. Malovat, plést, psát nebo si pořídit zvířátko. A kdyby bylo nejhůř, jsem tu pro každého, kdo si bude chtít třeba jen popovídat.
V co věříš?
V život, v sebe, v lidskost, v úsměv druhých. Věřím, že je v každém z nás obrovská vnitřní síla a energie, jen jí probudit
Kde se mohou čtenáři s Tvými články setkat?
V první řadě bych doporučila svou knížku Svlečená do naha, jinak stačí zadat mou internetovou přezdívku „Mejsehezky“ a já se ve vyhledavači objevím.
Iveto, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti hodně síly ve zdolávání životních překážek, energie, optimismu. Mám Tě ráda.