Znásilnění

Autor

Načínáme rubriku „Na vlastní kůži“. Protože v ní často budou lidé odkrývat svá tajemství, která dosud zůstávala ukrytá, rozhodly jsme se, že jim ponecháme otevřenou možnost setrvat v anonymitě a neprozrazovat ani jejich přezdívky, ani jejich civilní jméno.

Jako první jsem oslovila svou dlouholetou přítelkyni, se kterou se znám už z dob, kdy jsme poprvé usedly do školních lavic. Požádala jsem ji, zda by se s vámi nechtěla podělit i o svůj příběh. Souhlasila, ale přála si využít právo neprozrazovat své jméno. Vyhověla jsem jí a pro tento rozhovor jí budu nazývat třeba Klárou.

Co je tvým zážitkem „Na vlastní kůži“?

Znásilnění. Stalo se to už před dvanácti lety, ale stále se mi nepodařilo to úplně pohřbít.

To je dlouhá doba. Pamatuješ si ještě vůbec, jak k tomu došlo?

Pamatuji si to naprosto zřetelně. Byl pátek a náš šéf slavil narozeniny. Požádal nás, aby jsme všichni zůstali po práci a trochu s ním popili. Bylo to fajn a nikomu se nechtělo domů, takže z pár skleniček se pomalu rozjížděl slušný večírek. Pak někoho napadlo, že by to chtělo trochu hudby a můj kolega, který bydlel nedaleko se nabídl, že skočí pro nějaká cédéčka domů. Bydlel sotva pár ulic od kanceláře, takže jeho nápad ostatní s nadšením přijali.

Zeptal se mě, jestli nechci jít s ním a já souhlasila. Přišlo mi to i vhod, chtěla jsem se trochu projít. Cestou jsme si povídali takové ty řeči o práci a o tom, kdo to jak rozjíždí na té pařbě. Prostě normální pokec dvou spolupracovníků. Když jsme přišli k němu, pozval mě dál, že musí dát dohromady nějakou tu muziku a pohledat jí po bytě.

Sedla jsem si v obýváku a pozorovala ho, jak vybírá různé krabičky z polic. Najednou se otočil a zničehonic, jen tak, bez přechodu se mě zeptal, jestli bych se s ním nechtěla vyspat. Úplně mi tou otázkou vyrazil dech. Myslela jsem, že je to nějaký jeho styl humoru, tak jsem se jen zasmála a řekla něco v tom smyslu, že je pitomej. On se ale nesmál a řekl, že to myslí vážně. Ještě jsem to pořád chtěla brát jako nějakou blbou legraci, ale už mi fakt příjemně nebylo.

Tak jsem se s tím svým křečovitým úsměvem zvedla a šla ke dveřím, že půjdu napřed. Když jsem ale vzala za kliku, bylo zamčeno. Vůbec jsem si nevšimla, že zamykal. Když jsem se otočila, už stál za mnou. Snažila jsem se mu vysvětlit, že už toho bylo dost a aby mi odemknul. Řekl, že klidně bude čekat celou noc než si to rozmyslím. Už jsem byla fakt naštvaná. Sedla jsem si k těm dveřím na zem a mlčela. Říkala jsem si, že když použiju formu pasivního odporu, tak ho to přestane bavit a odemkne. Tak jsem tam seděla a mlčela. On odešel zpátky do pokoje.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla než se vrátil. Chytil mě beze slova za ruku a snažil se mě táhnout zpátky do pokoje. Bránila jsem se a snažila se druhou rukou něčeho chytit, ale byly tam jen holé zdi. Podařilo se mu mě dostat až do pokoje. Klekl si ke mě a snažil se mi vyhrnout sukni. Kopala jsem ho, klekl si mi na nohy, hrozně to bolelo. Do té doby jsem byla přesvědčená, že mám docela sílu a kdyby mě někdo napadl, tak se ubráním. Nebyl to žádný svalovec a přesto netrvalo tak dlouho než mě přemohl a dostal, co chtěl.

Klára se odmlčela a koukala někam skrz mě i zdi místnosti.

Co bylo potom?

Pak se zvedl a oblékl. Já se posadila a tupě zírala před sebe. Byla jsem v šoku. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Otočil se ke mně a povídá: „No vidíš a nešlo to bez toho cukání?!“ Tu větu nezapomenu. Taky jsem se oblékla a řekla mu, že chci jít, ať mi odemkne. Pustil mě.

Když jsem vyšla ven, zvedl se mi žaludek. Zvracela jsem do první popelnice, která byla po ruce. Pak jsem chodila po městě. Dlouho, skoro do rána. Pocit, který ve mě převládal, byl neuvěřitelný vztek. Měla jsem neskutečnou zlost a fakt jsem ho toužila zabít. Ne jako se říká „zabiju tě“, i když to myslíš jen jako obrat. Já ho opravdu toužila zabít, zlikvidovat ho, aby prostě nebyl.

Celou dobu, co jsem se procházela, jsem kula plány, jak ho zabiju. Jak jsem se postupně uklidňovala a začínal mi zase pracovat mozek, přešla jsem k plánům, jak ho jen ponížit. Byly to fakt fantasmagorické plány a kdybych je někomu vykládala, asi by se neubránil tomu, aby mě označil za psychicky chorou.

To jsi opravdu jeho útok nečekala? Nevycítila jsi předtím nějaké náznaky nebo tak?

Právě, že vůbec. Pracovala jsem s ním rok a za celou tu dobu se ke mně choval hezky, slušně. Nikdy neměl žádné narážky, nikdy mě nikam nezval, nic takového. Prostě normální kluk z práce. Víš, nebyla jsem bůhvíjak opatrná, dostávala jsem se do různých situacích, kdy bych něco takového mohla čekat a mohla bych si za to sama díky svojí lehkovážnosti, ale tady jsem to nečekala. To bylo asi i to, co mě na tom točilo. To překvapení, to, že mě tak zaskočil. Vždyť měl přítelkyni, byl i pěkný a komunikativní, určitě by neměl problém sbalit spoustu holek normálně, tak proč tohle? Nechápu to dodnes.

Šla jsi to oznámit na policii?

Ne. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, nechtěla jsem se v tom pitvat. Vlastně dodnes jsem o tom mluvila jen s tebou a teď to vykládám celému vašemu čtenářstvu. Nerada o tom mluvím. Nenahlásila jsem to i z toho důvodu, že jsem měla představu, že alespoň jeden z těch mých plánů uskutečním a potrestám si ho sama.

Došla jsem domů a naložila jsem se do vany. Byla jsem v ní asi dvě hodiny a pořád se myla. Potřebovala jsem smýt jeho vůni, ale pořád jsem jí cítila. Celý víkend jsem pak strávila úvahami nad tím, co budu dělat v pondělí v práci. Jak postupoval čas, ztrácela jsem čím dál tím víc to své odhodlání něco udělat. Vztek zůstal, ale odvaha bojovat se vytratila. Hrozně jsem si přála, aby mě třeba přejelo auto a já nemusela do práce. No magor.


A jak jsi to tedy vyřešila?

Nevyřešila. Nechala jsem to plavat. V pondělí jsem požádala šéfa, zda by mě nemohl propustit. Řekl, že okamžitě ne, ale že se bude snažit najít někoho na mé místo, abych nemusela čekat do konce výpovědní lhůty. Vymluvila jsem se na rodinné důvody. Šéf sehnal náhradu za ani ne tři týdny. Byly to dlouhé tři týdny, celou dobu jsem pracovala vedle něj, pořád jsem ho potkávala a on se pořád usmíval a tvářil se jako by se nic nestalo.

Jak dlouho jsi ho neviděla? Poznala bys ho dneska?

Naposledy jsem ho viděla, když jsem odcházela ze zaměstnání, takže nějakých dvanáct let. Nevím, jestli bych ho poznala, určitě se ten čas na něm podepsal, ale poznala bych s jistotou ten jeho úsměv. On se usmíval pořád.

Jak se cítíš dnes, když si na to vzpomeneš?

Pořád cítím vztek. Nezbavila jsem se ho. Celou tu událost se snažím zazdít někam hluboko, ale jsou situace, které ti to vyvolají. A pak se objevuje ten hrozný, velký vztek.

Co bys vzkázala ostatním ženám, kterým se stane to, co tobě?

Aby byly chytřejší, než jsem byla já. Aby to oznámily. Aby našly odvahu s tím zabojovat a vyřešit si to v sobě. Aby ty pocity v sobě neuchovávaly. A hlavně přeji všem, aby se do podobných situací nikdy nedostaly.

K tomu se připojuji. Děkuji ti za rozhovor a přeji ti, ať jednou ten vztek přejde.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na