Autem po Evropě VI.

Autor

Je únor, který je nejkratším měsícem v roce. Ale ten letošní je přece jen o jeden den delší a já toho využívám a přeji všem Horymírům krásný sváteční den. Přesto, že máme ještě podle kalendáře zimu, zvu Vás na malé povídání o naší letní dovolené.

Po hrátkách na sněhu a chůzi na houpajícím se mostě, jsme předchozího večera odjeli ze Švýcarska. Nejprve byla cesta velmi příjemná, ale po té se přihnal velmi silný déšť. Na Švýcarském území se nám i přes nepřízeň počasí jelo relativně dobře, stále jsme měli čas i pozorovat měnící se krajinu z okýnek auta a rozesmáli nás automatické kropiče úrody, které zavlažovaly pole i přes průtrž mračen. Za hustého deště jsme večer dojeli na hranice Francie a pokračovali na jejím území. Déšť + stmívání, které díky množství pouličních světel nemělo klasickou šedou barvu, její odstín by se dal nazvat spíše tmavě fialovým + neznalost francouzského jazyka + mírný spěch = to opravdu není příjemná kombinace na cestu. Manžel se ale nevzdává, chce dojet v malém provozu (jak vidno, vše má své kladné stránky), co nejdále, abychom zítra mohli zhlédnout předposlední etapu nejslavnějšího cyklistického závodu světa.

Šestý den
Tour de France 2015

Ráno se zdá všechno optimističtější, a jelikož jsme včerejšího večera ujeli pěkný lán cesty, je patrné, že dojet na místo, kde se koná dnešní etapa, nebude problém. Jedeme. Nejprve rychle, ale stále podle předpisů, krásnou, rovnou a rovinatou cestu. Následují serpentiny. I když vedou do příkrých kopců, předjíždíme spoustu cyklistů. Za okamžik je nám asi jasné proč. U silnice vidíme co chvíli upozornění pro cyklisty na sklon vozovky, který je i 20%. Právě v tomto úseku se musela odehrát včerejší etapa závodu. Pomyslně smekáme klobouk před všemi „amatéry“, kteří tuto cestu vyjedou (upřímně přiznávám, že já bych to ani náhodou nedala) a pokračujeme. Kopec se obrací a jedeme dolů, přičemž si klademe otázku, co je rychlejší auto nebo kolo? Prudké klesání a znalost terénu, dobře ovladatelná kola a v neposlední řadě i skvělí cyklisté, to vše nahrává druhé variantě a v některých případech jsou skutečně rychlejší než automobil. Dojíždíme na místo dnešní etapy, ale neparkuje tam, jak jsme původně předpokládali, protože tam nás již pořadatelé nepouštějí, nacházíme proto jiné místo pro zaparkování vozidla a po vystoupení z auta si jdeme nejprve trochu prohlédnout město.

Vše výlohy, dekorace města i oblečení lidí je ve znamení cyklistického závodu. Nejvíce populární je puntíkovaný dres, o kterém slyším poprvé. Chvíli procházíme městem, následně usedáme v parku, kde je i toaleta. Nejprve si odskakuje syn, po něm nejmladší dcerka. My v klidu usedáme na blízkou lavičku. U WC se udělala krátká fronta lidí a vypadají netrpělivě. Jelikož je tam dcerka již nějakou chvíli, jdu zjistit, co se děje. A zjišťuji. Dveře se totiž automaticky zamkly ihned po zavření a dcerku nenapadlo stisknout oranžový knoflík (dobře, že šel nejdřív syn, který mi to sdělil) Přes dveře jí sděluji informace a za chvíli držím plačící dcerku v náručí. Od čekajících lidí vím, že chvíli volala„mama“ a snad i to, kde sídlí správce. Za chvíli je Lucka v pohodě, za to se zmocňuje panika čekajících. Místo toho, aby zavřeli dveře, raději je nechávají otevřené a vždy tam jeden střeží.

Stoupáme do kopce. Kolem silnice je plno lidí. Sedí, povídají si, jedí, tady možná před chvíli i grilovali. Vycházíme trochu výš, a taktéž usedáme ke kraji silnice. Nejprve jedou vozidla patřící k závodu a po delší době policisté na motorkách. A již je vidíme. Vedoucí skupinka se kolem nás rychle mihla, my jsme stihli jen párkrát zvolat do toho a zas čekáme dalších 6 minut na zbytek pelotonu. Nejprve vidíme opět policii na motorkách a za nimi závodníky. Rychle skandujeme, fotíme a syn říkal, že se na něho poslední dva závodníci usmáli. Což později označil za nejlepší zážitek z celé dovolené.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na