Proč Praha Prahou jest a zveme ji matkou měst

Autor

Jistě každý z vás zná pověst o praotci Čechovi, jenž přivedl svůj lid na horu Říp, a pohledem dolů zhodnotil, že zde je ta země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající, a tak naši předkové slezli z hory a začali tuto zemi obhospodařovat. Pokud znáte tuto pověst, jistě jste už také slyšeli o Libuši, dceři Čechova nástupce, vojvody Kroka, která byla nejen moudrou ženou, ale také zdatnou věštkyní. Z jejích vizí je jednou z nejznámějších právě ta o Praze. O tom, že v některém ze svých transů viděla dřevorubce, jak tesá práh a dle toho měli město v těch místech vzniklé pojmenovat a jednou že se bude jeho sláva hvězd dotýkat. Co když vám ale prozradím, že zrovna v tomto se nejednalo o věštbu? A že už tehdy věděla, že v těch místech stojí tvrz, která se jen postupně rozroste? Pro vysvětlení je ale třeba vrátit se na začátek, právě až k praotci Čechovi.

V dobách našeho prapředka nebyla ještě manželství. Pokud se dva lidé do sebe zakoukali, prostě spolu žili jako druh a družka. To partnerství bylo manželství velmi podobné, jen mu chyběla svatební hostina a prstýnky, kterými by ti dva zamilovaní svůj slib zpečetili. A tak se stalo, že i praotec Čech, v těch časech ještě netitulovaný přídomkem „praotec“, ale jen Čech, potkal dívku, která mu svou krásou a důvtipem zcela učarovala. Jmenovala se Hana a přidala se k nim bůhvíkde při jejich dlouhém putování.

Hana byla pravým opakem přemýšlivého a věčně zadumaného Čecha. Dnes bychom na ní možná použili rčení „co na srdci, to na jazyku“, tedy že řekla vše, co jí na mysl přistálo. Možná to byl důvod, proč se Čechovi tolik líbila. Možná mu imponovala její rozhodnost a to, že se nebála jakékoliv práce nebo se mu líbily její kaštanově hnědé vlasy, jež si splétala do silných copů. To už se dnes nedozvíme. Každopádně se ti dva dali dohromady.

Soužití to bylo leckdy bouřlivé, nicméně šťastné. Hana byla ženou praktickou, tedy přesně takovou, jakou potřebuje každý muž, jenž má hlavu tak trochu v oblacích. Protože jak jistě všichni víte, muž je sice hlavou rodiny, v tomto případě kmenu, ale žena je krkem, který tou hlavou otáčí. Bůhví, kde by nakonec praotec Čech skončil, kdyby mu právě Hana nevysvětlila, že jeho lid potřebuje především zemi úrodnou. Třeba by došel někam, kde by mu připadala krajina poněkud více sci-fi pro vytváření fantastických příběhů, nebo více ohrožována přírodními živly pro zvýšení hladiny adrenalinu, naštěstí si ale dal říct, a tak vylezl na již zmiňovaný Říp.

Že to bylo rozhodnutí rozumné, poznali všichni, když se v těch místech usídlili. Žili zde šťastně, pěstovali obilí, pásli dobytek a vychovávali své potomstvo v úctě k přírodě i sobě samým. Hana Čechovi porodila také spoustu potomstva, a když byly Čechovy dny spočteny a on ulehl na lože, na němž čekal na kmotřičku Smrt, byla to právě ona, která ho v tomto čekání doprovázela držením za ruku.

Když Čech zemřel, byl jeho kmen, který ještě za jeho života přijal jeho jméno a říkal si Čechové, velmi smutný. Na pohřbu pak všichni jeho členové provolávali slávu praotci Čechovi a prosili Hanu, kterou už v té době titulovali pramatkou, aby se ona po Čechově smrti ujala vlády. Hana byla ale příliš zlomena smutkem po svém zesnulém partnerovi, že tuto nabídku odmítla a zopakovala jim Čechovo přání, aby se vlády ujal Krok, a tak se také stalo.

Po několika týdnech, kdy Hanu stále znervózňovalo pobývání v místech, kde jí vše připomínalo jejího milovaného muže, došla za Krokem a sdělila mu své rozhodnutí odejít. Krok nebyl jejím rozhodnutím nadšen, ale nebránil jí a poskytl i družinu, která ji měla doprovodit do nových míst. Hana ještě přizvala své potomstvo, rozloučila se se zbytkem kmene, objala na rozloučenou Kroka i jeho tři malé dcerky Kazinku, Tetinku a Libušku a vydala se na cestu.

Šli na jihovýchod a neputovali ani moc dlouho, až stanuli na místě, jež se dnes nachází v kraji, který na jihu sahá až za konopišťské lesy, na severu k úrodnému Polabí, na západě ho lemují brdské hvozdy a na východě zase rovina u Kolína. Možná instinktivně si zvolili místo na skále nad řekou Vltavou, možná už tehdy jim připadalo strategicky umístěné. Vždyť považte, že to místo je přímo ve středu dnešního Středočeského kraje, který je zase ve středu České republiky, a ta je ve středu Evropy, takže dokonalý střed. Díky tomu tudy musí projet všichni ti, co přecházejí ze severu na jih, i z východu na západ, tudíž je zde stále čilý ruch. A právě tady se rozhodli naši prapředkové vybudovat svůj nový domov.

Jediné, co nevěděli, jak místo svého nového osídlení pojmenovat. „Ať se jmenuje po naší pramatce!“ zvolal jeden a ostatní se přidali a volali sborem: „Ano! Ano! Pramatka Hana! To je to pravé jméno!“ Bylo tedy rozhodnuto, tvrz se bude jmenovat Pramatka Hana. Vzali kus dřeva z dubu a rozhodli se na něj toto jméno napsat. Tenkrát ještě neznali písmo, jaké známe dnes a psali pomocí různých znaků a obrázků. Dubové dřevo, které si ale vybrali, nebylo na celý nápis dostatečně velké, a tak se jim tam vešla jen část znaků, a proto napsali jméno ve zkratce. Tu zkratku ale známe dodnes – Pra.Ha. A tak pramatka Hana a její družina založili naše hlavní město.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na