Povolání? Učitelka v MŠ

S Jitkou se již nevídám pravidelně, ale když se tu a tam ve městě setkáme, naplánujeme kafe v cukrárně a dlouhé klábosení.  Mnohdy bývá skutečně o čem. Moje kamarádka je mladá atraktivní žena, maminka čtyřletého chlapečka. Nedávno se vrátila po mateřské dovolené zpátky do práce. Tedy když jsme se setkaly minulý týden a zašly do naší oblíbené cukrárničky, povídání se točilo především kolem Jitčina zaměstnání. Jak jsme se bavily, Jitka líčila veselé zážitky ze svého dne v práci. Z téhle osůbky viditelně čiší radost ze všeho, co dělá.

Napadlo mě požádat Jitku o rozhovor k nám, do Rodiny21. Velice ochotně souhlasila. Ona totiž Jitka, nejen že je milá a hovorná dáma, ale své zaměstnání doslova miluje, proto rozhovor do našeho webu na téma „Povolání“ poskytla s neskrývaným nadšením.

O jakém povolání jsi snila jako malá?

Jitka se hned při mé první otázce hlasitě rozesmála. Možná si vzpomněla na pihatou dívku u plotu, která se mnou bájila o říši dospělých a už už se nemohla dočkat, až se stane její součástí…

„Od útlého věku jsem se toužila stát paní učitelkou. Přála jsem si pracovat s malými dětmi, buď ve školce nebo na prvním stupni základky. Snad proto, že jsem byla jedináček a moc jsem snila po mladším sourozenci. Nebo proto, že jsem si s kamarádkami hrála nejčastěji na školu. Nebo je to tím, že jsem se setkávala se samými milými učitelkami a chtěla jsem být v dospělosti taková, jako ony.“

Jak jsi se dostala ke své současné práci?„Cesta k mému vysněnému zaměstnání byla velice přímá. Po základce jsem se dostala na Střední pedagogickou školu. Po ukončení střední školy jsem pokračovala bakalářským studiem. No a pak už jsem nastoupila do mateřské školy v místě svého tehdejšího bydliště. Nyní jsem učitelkou v malé školce ve vsi, kam jsem se přestěhovala za manželem.“

Co tě na tvém povolání baví?

Jitce se při téhle otázce rozzářily oči.

„Ve svém zaměstnání jsem velmi spokojená. Každý den se těším do práce. Baví mě setkávání s malými dětmi, protože malé děti, to jsou vlastně takové nepopsané listy. Dovedou být bezprostřední a říkají mi pravdu. Nepřetvařují se. Dobře poznám, kdy jsou šťastné a kdy je naopak něco trápí. Vím, kdy je moje nápady zaujmou. Baví mě poznávat dětské schopnosti a odhalovat jejich dovednosti, poodkrývat individualitu těch maličkých lidí.

Právě k tomu mám v naší malé školce skvělé podmínky. Pokud bych měla porovnat školku, kde jsem pracovala dříve, ta byla ve městě a byla velká, a tuto, maličkou školku, určitě se mi víc líbí zde. Je více času s dětmi komunikovat a opravdu blíž se poznávat. Také pracovní kolektiv mám skvělý. Je nás pár, ale rozumíme si, nemáme problém se domluvit a vyjít si vstříc.“

Je něco, co tě na tvém povolání štve?„Tak se to nedá říct. Rozhodí mě někdy rodiče. Tací, kteří své děti nevychovávají, nesdílejí s nimi mnoho času a myslí si, že rodičovské úlohy nahradí školka. Nenahradí.“

Chceš u svého povolání setrvat nebo se hodláš časem posunout jinam?„Nepřemýšlím o změně. Svůj domov jsem našla na vsi a práci ve zdejší školce. Nemusím nikam za prací dojíždět. Navíc, jak jsem již říkala, spatřuji v práci ve vesnické mateřince více možností k individuálnímu přístupu. Mnohé děti jsou přímo zdejší, tedy poznáváte nejen je, ale i konkrétní rodinu. Myslím , že je tak snazší i vzájemná komunikace. Jsem člověk, který když si zvykne někde, kde je mu dobře, netouží po změnách.“

Jitka našla práci, o níž od mala snila. Myslím, že k ní skvěle pasuje. Jak jsme tak seděly v té cukrárně a hovořily spolu, začala mi líčit některé školkové hlášky. Často se z dětských úst dozvíte taková moudra. Vyprávěla mi o chlapečkovi, který překrásně zpívá, ale zatím se hodně stydí projevovat. O holčičce, která špatně vyslovuje některé hlásky, ale doma s ní trénují a cvičí, dochází na logopedii a mnohé básničky z logopedie učí i ostatní děti ve školce. Povídala mi o pískovišti a plánovaném školkovém výletě. O výstavě výrobků z papíru, o nových hračkách a domečku pro panenky…

Kafe už jsme dávno dopily. Zaplatily jsme účet v cukrárně a ještě cestou domů jsme se skvěle bavily. Samozřejmě už ne jen o školce, ale probraly jsme osobní životy. V závěru našeho setkání se Jitka kapánek zarazila, pak povídá: „Pamatuješ ta naše povídání přes plot? Vlastně jsme se moc nezměnily, pořád máme co rozebírat.“

Kamarádce jsem poděkovala za svolení uveřejnit část našeho rozhovoru zde. Jako vždy jsem se mile pobavila. Snad jsem trochu zaujala i vás. Tedy zase příště u jiného šálku…