Je červen. Venku máme příjemné letní teplé počasí a ve školách, školkách i družinách čeká na děti spousta nádherných výletů, které jim příjemně zkracují čekání na vytoužené prázdniny. Pro někoho to mohou být prázdniny první, pro někoho poslední a někoho po nich třeba čeká významná životní změna. Tak jako u nás -má nejmladší dcerka se stane po nich školačkou. Protože jsme do školky vodili děti dlouhých osm let, během které se všechny mé děti ve školce vystřídaly, myslím si, že je právě čas na krátké ohlédnutí se za zážitky s předškolním vzděláním.
Těsně před třetími synovými narozeninami jsme podávali první přihlášku do školky. Přišlo vyrozumění, se kterým jsme tak trochu počítali – nebyl přijat. Byla jsem v té době totiž na mateřské s mladší dcerkou a tak ve školce dali přednost pracujícím maminkám. Abych řekla pravdu, ani mi to moc nevadilo. O to více jsem však byla překvapena poslední srpnový týden, kdy mi zazvonil telefon. Představila paní ředitelka MŠ a oznámila mi, že se ve školce uvolnilo jedno místo a v případě, že náš zájem trvá, může synek za týden do školky nastoupit. Zjistila jsem potřebné věci do školky a s paní ředitelkou jsme se domluvili na nástupu až v polovině září, z důvodu naší plánované a hlavně zaplacené dovolené.
Po skončení naší dovolené a víkendového volna šel Pavlík poprvé do školky. Nejprve zaběhl spokojeně ke hračkám a tvářil se velmi nadšeně. Pak se za námi zavřely dveře a nastal velký pláč. Naštěstí, jak mi poté vyprávěla paní učitelka, pláč netrval nikterak dlouho a vše proběhlo v naprostém pořádku. Synek doma vyprávěl spoustu nových zážitků a já si do dneška (a asi ještě dlouho budu) pamatuji, co měl první den k obědu. Řekl mi to asi takto: „mami, my jsme byly s paní učitelkami a dětmi v lese a nasbíraly jsme šišky. A ty šišky potom paní učitelky posypaly mákem a daly nám je k obědu.“
Pavlíkovi se ve školce líbilo, hrál si s dětmi, recitoval básničky a my se těšili na první vánoční besídku. První „veřejné“ vystoupení dítka je velkým zážitkem, kterého jsme se bohužel dočkali díky velké epidemii neštovic až za rok. Snad jsme si ho i díky dlouhému očekávání více užili.
Za dva roky se situace opakovala. A proběhla skoro jako by ji někdo okopíroval. Další přihláška do školky a další vyrozumění – nepřijata. Největším zádrhelem byla opět má rodičovská s dalším dítkem. A v srpnu, tentokrát již v předposledním týdnu telefonát. Ano, hádáte správně, vedení školky mi oznámilo, že se uvolnilo místo a dcerka může od září nastoupit. Tentokrát Petra nastoupila již na úplném začátku školního roku a snad i kvůli tomu, že se mnou pravidelně chodila vyzvedávat brášku a paní učitelky už tak trochu znala, vše proběhlo v úplné pohodě a bez sebemenšího pláče. I když si nepamatuji její první jídlo ve školce, jeden její oběd byl nezapomenutelný. Na otázku, co měly k snědku, mi odpověděla: „mamuta“. Tentokrát jsem vůbec netušila, o čem mluví, jen jsem se jí snažila vysvětlit, že mamuti již před dlouhým časem vymřeli. Péťu tu ovšem neodradilo a oznámila mi: „ tak toho posledního dali do mrazáku a dnes nám ho uvařili.“ Začínala jsem být s rozumem v koncích a nakonec jsme ji přesvědčili až s manželem, že mamuta opravdu nejedla. A cože to ve školce jedly? Koprovou omáčku. (A Šebestová si ten recept zapsala: mamut s koprovou omáčkou).
A třetí dítko? Tu vzali jedinou až po druhém zápisu a žádný telefonát se nekonal. I její obědy jsou jídla, která znám a žádné mě dosud nepřekvapilo. Ale ještě pořád pár dní do konce školního roku zbývá, tak uvidím, čím zvláštním mně překvapí.