Dům splněných přání

Autor

Každý ví, že dnes je Mezinárodní den dětí. Protože máme děti rádi, nemůžeme zůstat pozadu s přáním. Přejeme tedy všem dětem, aby měly stále tisíce důvodů se smát a vždy byly ve společnosti lidí, které mají rády a kteří mají rádi je.

Samozřejmě máme pro vás i dárek a tím je pohádka.

V jednom obyčejném domě, na kraji obyčejného města žili tři sourozenci – sedmnáctiletá Klaudie, desetiletá Nikola a sedmiletý Oliver, kterému však nikdo neřekl jinak než Cvrček. I oni byli zcela obyčejní a ničím se nelišili od jiných sourozenců, ovšem až do doby, než jim při jedné autonehodě zemřeli oba rodiče. Ten večer se jejich životy naprosto změnily. Vše jakoby najednou ztěžklo. Starost o celou domácnost a samozřejmě i o sourozence spadla na nejstarší Klaudii. I když se hodně snažila a Cvrček s Nikolou jí co nejvíc pomáhali, i tak toho na ně bylo zkrátka hodně a často byli hodně unavení, a hlavně smutní.

Jednoho dne u nich zazvonila paní, která se představila jako pracovnice sociálního úřadu a sdělila jim, že budou do měsíce všichni tři umístěni do dětského domova. Ovšem není místo, takže budou muset být navíc rozděleni a každý půjde jinam. Přitom se usmívala, jako by jim oznamovala, že jim napekla povidlové koláčky. Když odešla, děti vůbec nebyly schopné mluvit. Zbytek dne proplakaly a bez večeře odešly do svých postelí. Ač byli všichni tři moc unavení, usnout se jim nedařilo. Převalovali se a dlouhé minuty zírali do stropu nebo z okna. Každý z nich si přál, aby to vše byl jen zlý sen, ze kterého se probudí a vše bude tak, jako dřív.

Při těchto úvahách se najednou v pokoji u Cvrčka zjevilo zvláštní stvoření. Téměř průhledná paní. Měla na sobě jemné, rozevláté šaty z modrých a zelených paprsků a její bělostříbrné vlasy se třpytily tak, že Cvrček musel trochu přimhouřit oči, aby si na to zvláštní, silné světlo přivykl.

„Kdo jste,“ zmohl se pouze překvapeně zeptat.

„Jsem víla Meteóra. Až ke mně dolehla tvá přání, která se ti honí hlavou. Protože sis je navíc přál ve správnou chvíli, jsem tu. Co by sis tedy přál ze všeho nejvíc? Pozor ale, každému člověku umím splnit pouze jedno přání a to, co mu splním, mu už zůstane. Leda by mě našel znovu. Musel by ale přijít s nějakým jiným člověkem, který by se zaručil za to, že zrušení ten dotyčný opravdu chce.“

Protože jednou z Cvrčkových vlastností byla velká zbrklost, aniž by nějak přemýšlel nebo se víc vyptával, prostě vyhrkl: „Aby se v našem domě plnila všechna přání, na která jen pomyslíme.“

Víla v zápětí mávla pravou rukou a pronesla jakousi tajnou formuli. Potom se usmála na stále ještě vykuleného chlapce a se slovy: „Tvé přání se stalo skutečností, Cvrčku,“ zmizela stejně rychle a záhadně jako se objevila.

Oliver se ani nestihl zeptat, odkud zná jeho přezdívku a v pokoji byl opět sám. Přemýšlel, zda jen na chvíli neusnul, a vše nebyl ve skutečnosti jen pouhý sen. Napadlo ho, že nejlépe to zjistí, když to hned vyzkouší. Zavřel oči a pomyslel si: „Teď bych si přál velkou krabici čokolády.“ Pomalu oči otevřel a rozhlédl se po pokoji. Jaké bylo jeho překvapení, když v rohu pokoje opravdu stála velká krabice, ze které vykukovaly pestrobarevné obaly nejrůznějších čokolád.

Rychle vyběhl z pokoje a utíkal do pokoje jeho sester a přitom neustále vykřikoval: „Máme dům splněných přání! Máme dům splněných přání!…“ Sestry spát nemohly, takže jejich nechápavé a vcelku naštvané výrazy nepatřily k tomu, že by je snad vzbudil, ale spíš obě myslely, že jejich mladší bratr se už ze všech těch nešťastných zpráv a příhod dočista zbláznil.

Když skočil na postel Klaudii, ta ho pohotově zachytila a přitáhla k sobě. „Ano, máme dům splněných přání,“ šeptala mu jemně do vlasů a přitom ho pevně objímala.

Zavrtěl sebou tak prudce, že se jí vytrhl a podíval se jí do očí. „Vím, že to zní šíleně. Ale opravdu! Byla u mě víla a já si pak přál krabici čokolády a ona tam je. Je u mě,“ sypal ze sebe.

“Kdo je u tebe,“ zeptala se Nikola, „víla nebo čokoláda?“

„Čokoláda přece! Víla už je dávno fuč. Pojďte honem za mnou,“ vyskočil a už utíkal ze dveří.

Nikola s Klaudií se na sebe podívaly, ale zvedly se a šly. Když vstoupily do bratrova pokoje, ten už měl rozsvíceno a přehraboval se v té zásobě čokolád. Obě to nechápaly a nevěřícně kroutily hlavami. Když se trochu vzpamatovaly, nechaly si od bratra v klidu vysvětlit, jak že se podle něho ta bedna do jeho pokoje dostala a jak že to bylo s tou vílou. Když domluvil, Klaudie se tvářila vážně. Podívala se na oba své sourozence, a aniž by musela cokoliv říct, oba pochopili, na co myslí. Přikývli a Klaudie jejich společné přání vyslovila nahlas: „Ať jsou zpátky naši rodiče. Živí a zdraví, jakoby se nic nestalo.“

Všichni tři se chytli za ruce a zamířili ke dveřím ložnice svých rodičů. Klaudie pomalu sáhla na kliku a všichni tři téměř nedýchali. Do ložnice dopadal jen tenký paprsek světla z chodby, který se pomalu rozšiřoval, jak otevírali dveře. Přelétl podlahu a plížil se k posteli, osvětlil peřiny a polštáře, na kterých v obrysech uviděli hlavy svých spících rodičů. Zřetelně slyšeli, jak máma oddechuje a táta tiše chrápe. Rychle dveře zavřeli a ještě jednou je otevřeli, aby se přesvědčili, že tam opravdu jsou. Potom potichu odešli do holčičího pokoje, kde se začali nekontrolovatelně smát a objímat. Ze šťastně rozzářených očí se jim přitom řinuly slzy jako nezastavitelný proud absolutní radosti. Cvrček se do svého pokoje nevrátil a těsně nad ránem všichni konečně usnuli těžkým spánkem.

Ta noc jim vrátila nejen to, co si nejvíc přáli, ale díky víle se jim plnilo vše, na co opravdu jen pomysleli. A nejen jim, ale každému, kdo tento dům navštívil. Když si třeba Nikola přála, aby měla živého poníka, který se vejde do krabice od bot, měla ho. Když chtěl Cvrček, aby mu do vany místo vody padaly z kohoutku bonbony, měl je. Když si Klaudie přála, aby si jí konečně všiml kluk, kterého už půl roku tajně milovala, stalo se. I rodiče si brzy zvykli na to, že si stačí jen pomyslet, aby bylo nakoupeno, uklizeno nebo aby bylo auto opravené.

Ale jak ubíhaly dny, najednou jim to vše, co se dělo, začalo připadat čím dál nudnější. Najednou se neměli na co těšit, po čem tajně toužit. Všechno šlo až moc hladce. Navíc se ukázalo, že některá přání můžou být i nebezpečná. Jednou totiž za Cvrčkem přišel jeho kamarád Lukáš. Jak si tak hráli, najednou Lukáš povídá: „Bylo by skvělé, kdyby byli všichni pavouci velcí jako křesla.“ Cvrček ho ani nestihl zastavit, a tak se najednou odevšad, z domu i ulice, začaly ozývat zděšené výkřiky. Vykoukli z okna a viděli, že na ulici je najednou víc pavouků než lidí. Lidé před nimi utíkali a snažili se schovat, ale všude, kam chtěli zalézt, byli jen další a další obrovští pavouci. Kluci se otočili a zjistili, že i oni dva takové křeslopavouky mají v pokoji. Pomalu se k nim blížili a tak Cvrček rychle vykřikl: „Přeju si, ať mají pavouci zase normální velikost.“ V tom okamžiku běželi po podlaze jen dva mrňaví sekáčci. „Uff, to bylo o fous,“ řekl Cvrček a oba si s Lukášem vydechli, a nejen oni.

Po této příhodě se rodina večer sešla u večeře a společně se dohodli, že dům splněných přání už nechtějí. Že už je nebaví, a rádi by se vrátili ke svému starému, i když obyčejnému domu. Tatínek proto nahlas vyslovil: „Přejeme si, aby náš dům už nebyl domem splněných přání.“ Nic se nedělo, tak se rozhodli, že to vyzkoušejí. Maminka proto pronesla: „Kéž bych měla na sobě červené šaty s bílými puntíky.“ To, co by jí ještě před nějakou dobou potěšilo, nejen ji, ale všechny u stolu rozesmutnilo, protože opravdu její šaty zčervenaly a pokryly se bílými puntíky jako muchomůrka.

Všichni se otočili ke Cvrčkovi a v očích se jim zračila stejná otázka „Jak se to dá zrušit?“ Cvrček jen pokrčil rameny a maminka mu položila ruku na rameno: „Tak přemýšlej. Jak to celé bylo? Co jsi přesně dělal a co říkala ta víla?“

Cvrček se zamyslel: „Ležel jsem v posteli a byl moc smutný. Přál jsem si spoustu věcí. Abyste se vrátili, aby nás nerozdělili…“

„A co jsi přitom viděl,“ skočila mu do řeči Nikola.

„No koukal jsem se z okna. Viděl jsem to, co obvykle. Střechy okolních domů, korunu našeho ořešáku. Byla jasná noc, takže byly dobře vidět i měsíc a hvězdy.“

„To je všechno? Nic víc jsi neviděl,“ zeptala se znovu Nikola trochu otráveně.

„Ne,“ připustil Cvrček. „Vlastně ano,“ vyhrkl najednou, „viděl jsem, jak padá hvězda!“

„To bude ono,“ vykřikli všichni.

„Někdo ale musí být se mnou,“ dodal ještě Cvrček, „ta víla říkala, že musím mít u sebe někoho, kdo mi dosvědčí, že to přání chci opravdu zrušit.“

Venku už se mezitím hodně setmělo a vysvitly hvězdy. Celá rodina proto přistoupila k velkému oknu v obývacím pokoji a všichni čekali, zda neuvidí padat hvězdu. Vtom Cvrček pronesl poslední přání, které chtěl od domu splnit: „Ať vidím padat hvězdu.“

Vtom prolétla přes oblohu jasná hvězda, které za sebou nechávala světelnou šmouhu. Cvrček zavolal: „Vílo, přijď ke mně. Prosím!“

A ona najednou stála před udivenou rodinou. Krásná, téměř průhledná, rozevlátá a zářící tak, jako když se objevila poprvé. „Co bys chtěl, Cvrčku? Víš, že další přání už ti splnit nemohu. Vlastně ani nemusím, máš hned celý dům splněných přání.“

Rodina se konečně probrala z údivu a vílu pozdravili. „On by to své přání chtěl zrušit,“ řekl tatínek.

„Dobrá,“ pomalu promluvila víla, „ale musí to říct sám a vy mu to musíte dosvědčit.“

Všichni přikývli na znamení, že už o této podmínce vědí.

„Než to přání ale řeknu, chci se ještě na něco zeptat,“ ozval se opět Cvrček,“ pokud by se dům stal opět obyčejným, nezmizí všechno, co jsme si doteď přáli?“

Všichni věděli, na co myslí. I ostatní nad tím uvažovali a trápilo je pomyšlení, že by opět rodiče byli pryč.

Víla ho však uklidnila: „Vše, co jste si od domu přáli doteď, zůstane. Jen už vám nebude plnit nová přání.“

Cvrček už na nic nečekal a vyhrkl: „Přeji si, ať dům už není domem splněných přání!“

Víla se obrátila na ostatní, kteří naráz řekli s pokýváním hlavou: „Ano, opravdu si to přeje.“

Víla tentokrát mávla levou rukou, pronesla opět jakousi kouzelnou formulku a řekla: „Máte opět obyčejný dům.“ A tak jako kdysi, i tentokrát s úsměvem na rtech zmizela.

První promluvil tatínek: „Přeji si mít na nohách klaunské boty.“

Všichni se mu podívali na nohy a…nic. Opravdu dům přestal plnit přání. Měli z toho všichni velkou radost, kterou by asi těžko pochopil někdo, kdo v domě splněných přání nikdy nebydlel.

Od těch dob si žili šťastně ve svém obyčejném domě své obyčejné životy. Opět měli o čem snít a na co se těšit. Opět poznávali radost z toho, jaké to je, dopracovat se k něčemu vlastním úsilím. Byli konečně šťastní, i když se jim občas něco nepodařilo. Hlavní věc, že všichni byli spolu.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na