Furt stejné

Autor

Když jsem byla malá, dospěláci mě někdy fakt štvali a některá jejich rozhodnutí nebo lpění na pro mě nepodstatných maličkostech jsem vlastně ani nechápala. Nechápala jsem, proč jsou tak posedlí dodržováním zásad, které leckdy neplnili ani oni sami. A tak jsem se tenkrát rozhodla a dala si slib, že své děti takhle prudit nebudu! Ovšem dítě míní a věk změní…

Spaní

Mé dětství: Chodit spát byla věc, která mě asi točila nejvíc. Proč musíme chodit spát tak brzy, když teprve po osmé začíná dostávat svět ty správné otáčky. Dospěláci taky nechodí přece spát v osm!

Naše děti: Jasně, uhodli jste. I já dnes nutím naše děti, aby zapluli do svých pelechů brzy a i já čelím jejich lstivým útokům. Když vyčerpají staré osvědčené fígly s nutností dojít si na záchod nebo se napít, nastupují s „Mami, musím ti něco říct.“ A pak už ke mě doléhají veledůležité věty, které by nepočkaly do rána jako „Bydlí klekánice u toho starého kostelníka?“, „Jak spí žralok?“ nebo „Co bude zítra k obědu?“ A v okamžicích, kdy už opravdu zuřím, protože je jdu už po stopadesáté okřiknout, aby spali, přichází nejčastěji Miky s větou „Mám tě rád, mami.“

Úklid

Mé dětství: Nechápala jsem, proč mám pořád dávat věci na svoje místo, když je dřív nebo později budu potřebovat a zase je budu muset vytahovat. Navíc ta jejich místa jsem jim neurčila já, nýbrž někdo z dospělých, který tou svou dospěláckou logikou usoudil, že právě tam bude té které věci nejlíp a pro nás je jejich umístění více než pracktické. Cha!

Naše děti: Ano, i v této oblasti šly mé představy a sliby stranou. Taky chci, aby si po sobě uklízeli, protože leckdy projít jejich pokojem se rovná téměř artistickému vystoupení, kdy balancujíce na jedné noze, hledám, kam můžu bezpečně položit druhou nohu, abych si nepropíchla chodidlo o Barbiin podpatek nebo neujela po nastraženém angličáku. A oni taky samozřejmě vrčí, prskají a vzdorují, i když už dávno musí tušit, že celý ten cirkus je od úklidu beztak neochrání. Už jen čekám, kdy si někam na zeď připíchnou otřepaný pubertální slogan „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos.“

Dochvilnost

Mé dětství: Proč dospělí tak vyšilovali kvůli trapným pár minutám, o které jsem dorazila později? Dobře, slíbila jsem, že přijdu v šest, ale sedm je taky pěkná hodina, no ne?

Naše děti: Tak v téhle oblasti nejsem stejná, jsem horší! Šílím z každé minuty, o kterou mlaďoch přijde později a v okamžicích, kdy se konečně objeví, často rozzářený a s „o co jde“ na rtech, stává se ze mě uragán. Veškerý můj strach, který mne do té doby obcházel se mění ve vztek. To potom přicházejí na řadu tresty, o nichž jsem přesvědčená, že zaberou a už to neudělá. Vždyť, kdo ve volném čase stojí o chvilky s písemným dělením nebo shodou podmětu s přísudkem? Jenže ani tresty, ani domluvy a vysvětlování nějak nepomáhají a on to stejně za čas udělá znova a já se jen můžu upínat k tomu, že jednou mé obavy snad pochopí.

Jídlo

Mé dětství: Jéžiš, to bylo taky terno! Musíš jíst tohle a musíš jíst tamto, byť to chutná jako když žužláte umrlcovi ucho. Musíš dojídat, protože jsou země, kde děti umírají hlady a ty si nevážíš toho, co máš a bla bla bla…

Naše děti: V téhle oblasti se jakžtakž držím. Když vím, že jim něco nechutná, prostě to nevařím, protože nemám ráda plýtvání jídlem a cpát to do nich nebudu. Zásadně je nenutím dojídat, bo mám ještě v živé paměti, jak to řešil můj brácha a nad talířem se choval tak, že vypadal jako by právě pozřené chtěl každou chvilku vrhnout zpátky. Tuto podívanou si s radostí odepřu a když už nemůžou, prostě jdou od stolu. Koneckonců dospělé taky nenutíme dojídat, když nám oznámí, že už jsou plní.

Asi bych mohla ještě dlouho pokračovat a jistě bych našla spoustu dalších oblastí, ve kterých jsem stejná, ne-li horší než bývali dospěláci za mého dětství. Asi je to přirozený vývoj. A tak jediné, co s nepochopením ze strany mých dětí můžu dělat je to, že budu vše pečlivě zapisovat a fotodokumentovat a jednou, až za mnou přijdou s tím, že jsou jejich děti hrozné, neposlušné a vůbec je nechápou, tento materiál vytáhnu s úsměvem a poznámkou, že je to furt stejné.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na