Kočičí komando

Autor

Dnes bych Vám chtěla představit naše kočičí komando. Jak si možná někteří vzpomínáte, kocourek Vasil se mi ztratil. Byl takový světlý, stříbrný mourovaný. Čekala jsem dost dlouho, že se ještě objeví, že třeba se někde zapomněl na záletech, ale marně. Tak jsem si jen tak pro potěchu oka prohlížela nabídku kočiček v inzerátech. Přitom jsem si uvědomila, že by se mi líbilo „něco“ většího, a možná i chlupatějšího (rozuměj s delší srstí). Taky abych nemusela pro něj daleko jet, přes půl republiky.

A našla jsem. Paní z Ostravy nabízela kočičku a kocourka. Jejich máma prý křížená mainská mývalí, otec čistokrevný mainský. Obě koťata tmavě mourovatá. Mourovaná se mi líbí, jak jsou pěkně pravidelně zbarvená, dá se říct, jak podle osy.  Vybrala jsem si kocourka, měl předpoklad, že vyroste veliký, po tátovi. Kočička byla menší. A že je křížený? To mi nevadí. Nepotřebuji na mazlení a pro mou radost kočku s papíry. Nejde mi o výstavy, ani o množení. Naopak. Čistokrevné plemeno mainských mývalích se vyznačuje dost velkýma ušima, zakončenýma střapečky, jako má rys. A docela drsným výrazem v obličeji. To ten můj zrovna nepodědil. Hlavu má mohutnou, ale uši má tak akorát, s jemnými střapečky. A chybí mu i ten drsný šelmovský výraz, a tak se mi líbí ještě víc.

Prostě v září, když u nás byla na návštěvě dcera s vnoučkem, naplánovala jsem výlet do ostravské Zoo. A při zpáteční cestě jsme kocoura vyzvedli. Jmenoval se Attila a mně se to docela líbilo, tak mu to už zůstalo. Ubytovala jsem ho v prádelně, a ven chodí jen s námi, aby se mi zas nezatoulal. Ale není mu dlouhá chvíle. To určitě ne. Přes zimu tam spolu s ním bydlí Sisinka – fenečka, letos jí bude už 13 let. Mají spolu moc pěkný vztah, i si spolu hrají. Hned jsme mu pořídili pořádné škrabadlo i s odpočívadly a velký kočičí záchod. Chodím tam za nimi a kocourek se snaží chytit leaserové světýlko, to ho moc baví. Nebo se honí za peříčkovým škádlítkem. To má taky rád. A šplhá a skáče po škrabadle nahoru, dolů. Se Sisinkou  zas procvičujeme povely, které už umí, aby je nezapomněla, samozřejmě za pamlsek.

Říkala jsem si, že bych ho měla nějak zasvětit do chytání myší. V původním domově žil v bytě. Tam samozřejmě žádnou myš nepotkal, takže neměl možnost si to zkusit. Přes zimu se mi několikrát do pastičky myška chytla. Tlačí se dovnitř a hledají něco k snědku. Tam, kde mám zrní pro kachny a ovce, se občas objeví. Tak jsem mu ji donesla. Dlouho si s ní hrál, a myslela jsem, když si dost vyhraje, že ji pak i sní. Když jsem přišla příště, byla ta myš u Sisiny v pelechu. Znovu jsem ji hodila Attilovi. Zas se jí věnoval. Když jsem přišla podruhé, kde byla myš? Celá uslintaná a v pelechu u Sisiny. Tak jsem zjistila, že když odejdu, Sisi ji sebere Attilovi a snaží se ji snad zachránit, nebo co? Kocour má misku s granulema, i misku, do které dostává kapsičku, ve vaně, aby mu to Sisi nevyluxovala. A Sisina ji má na zemi, ta si ji dokáže ohlídat. Když jsem mu tu myš dala do misky na žrádlo, tak se do ní hned pustil. V genech to asi má, ale stejně to nebude na myši ten pravý lovec. Chtělo by to ještě kočku, co by chodila po zahradě a pilně lovila.

Byla jsem s dcerou v Opavě a zajely jsme se podívat do útulku. Měli tam jen jednu jedinou kočičku (což je asi dobře). Byla velmi přítulná, takový malý mazel. I když nás neznala, nebála se a přišla, jak nejblíž to šlo. Dokonce šplhala po pletivu své klece, no dokonalý Spiderman. Bylo mi jí líto, že tam je sama zavřená. Tak jsem jí udělala radost, a vzali jsme si ji. Je to kočka – holka. Sotva odrostlé kotě a už je i kastrovaná. Zas mourovatá, ale s rezavými flíčky. Adoptovali jsme ji na Valentýna, tak je to Valentýnka a voláme ji Vali.

Kromě škrabadla mají naše kočky k dispozici ještě další skrýše, a přidala jsem jim i kočičí tunel. Původně to byla cvičební pomůcka naší Sisinky. Na povel  „Tunel“ jím proběhne, a čeká odměnu. Teď se nejdřív podívá, jestli ho neokupuje zrovna některá kočka. Nejdřív se do něj zamiloval Attila, a nechtěl se z něj hnout, a teď ho už využívá občas i Valinka.

Sice jsem měla trošku strach, jestli nebude problém, a jak si všichni „sednou“. K mé radosti v prádelně panuje mezi kočkami a psem dokonalá shoda. Valinka si zvykla během prvního dne, že na to černé chlupaté fakt nemusí syčet, protože jí nic nehrozí. A i když Attila je určitě čtyřikrát větší i těžší, tak jsem ho párkrát viděla, jak ji láskyplně olizuje. Sžili se všichni tři za tu krátkou dobu, co jsou spolu, úplně báječně.

Více fotek našich mazlíčků si můžete prohlédnout v galerii.

10 comments

  1. Moc pěkné zvířatka, krásné fotečky, je vidět, že si opravdu všichni moc sedli a jsou velcí kamarádi. No a ty jako chovatelka, je vidět, že máš krásný vztah ke zvířátům a máš je ve velké oblibě.moc ti to přeji, ať ti mazlíčkové dělají jen samé radosti.

    1. Děkuji za krásný komentář i za přání. Kéž by to tak krásně fungovalo u všech mých zvířátek. Někdy to je bohužel i jinak. Ale převažuje to pěkné.

    1. Tak to nevím, ale hračky loví bravurně, i číhá přitom. Vydrží je chytat dlouho, je k neutahání. Naostro musím teprve vyzkoušet. Ale když je to kočka z ulice odchycená, tak předpoklad tam je. Jenže zrovna teď, a už delší dobu tu myši nemáme. Pastičky nalíčené, i granulky schválně nachystané, a neubyla ani jedna. To je jasný důkaz. To Attilka je daleko línější, ani si tolik nehraje. A venku někam zaleze, a dejte mi všichni pokoj. Kdežto Vali všechno zkoumá, šplhá po skalce, leze málem až do ptačího krmítka. Na zahradu se chystám Valinku vzít, až tam budu něco dělat. To bude, doufám, časem její hlavní loviště. Máme tam díry, asi od hryzců a i krtek tam je.

  2. Evičko, krásně se to čte. Umíš tu lásku ke zvířátkům tak krásně popsat, že se raduji z tvého přírůstku i já. Ať ti dělají nadále hodně radosti.

    Anežka Barvenčíková

  3. Paní Majka se ptala „Umí Vali chytat myši?“ Tak teď už vím jistě, že umí. Předvedla nám to na 1. máje. Chytla u nás svou první myšku. Už asi 3 týdny ji pouštím ven, a poslušně se drží jen kolem baráku. Večer na zavolání přiběhne Sisi a Vali, a jde se domů. Jen Atilla se venku nechytá, nebo se spíš špatně chytá a dopravuje domů. Je to hold kočka vnitřní. Občas ho zkouším vzít ven, ale pod přísným dozorem, ať ho pak nemusím hledat.

  4. Tak dnes mě Attila hodně překvapil, a příjemně. Zase jsem ho vzala ven, pod dozorem. A k mému překvapení už neutíkal, neschovával se. Všechno zkoumal, očichával, okusoval trávu, prostě, užíval si to, že je venku. Na chíli se vytratil na zahradu, a pak se zase sám od sebe vrátil k nám na dvorek. To mě tak nějak uchlácholilo a přestala jsem ho urputně sledovat. Ale za chíli už jsem ho zas hledala. Našla jsem ho, jak odpočívá vevnitř ve svém pelíšku. Vynesla jsem ho dveřma, a přesto se dokázal vrátit oknem. Pak ještě několikrát vyskočil otevřeným oknem ven, a zase zpět. Večer, když jsem volala Sisi a Vali domů, proběhla obě zvířata kolem mě dveřma, jak jsou zvyklá a Attila sice váhavě, ale taky prošel za nimi. Tak se těším, že už si zvykl, protože ho asi nebaví být tam sám, když jsou Ti dva venku. A mi to taky trhá srdce, když doteď musel být často zavřený uvnitř.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *