Rozdáváme úsměvy dál

Autor

Před rokem jsem Vám představila dvouletou Karličku, její maminku Hanu Broulíkovou a občanské sdružení rodičů, klientů a přátel rozštěpového centra při FNKV Praha s povzbuzujícím názvem Za novým úsměvem. Pojďme se podívat, jak se má Karlička, která před pár dny oslavila třetí narozeniny, jak vyrostla, čím těší svoje okolí a jak pomáhá přístup těchto úžasných lidí ostatním kolem nich.

Karlička je roztomilá a rozpustilá holčička a její maminka je úžasná nejen jako maminka a pomocnice rodin „rozštěpáčků“, ale také coby velice moderní a zajímavá paní učitelka, kterou školáčci prostě musí milovat. Jsem ráda, že si ve svém každodenním kolotoči našla chvilku a napsala nám, jak se právě mají:

Přemýšlela jsem nad tím, čím bych čtenářky zaujala. Jistě, problematika obličejového rozštěpu u dítěte samo o sobě nezajímavá není – jedná-li se o VVV (vrozená vývojová vada), která tolik poznamená obliček dítěte a navíc jedná-li se o VVV, jehož léčení a vyléčení působí tak efektně a zázračně, to samo o sobě působí obdivuhodným dojmem. Jenomže u nás už se dávno nekonají žádné dramatické situace, první operace má Kája dávno za sebou a žijeme s ní naprosto obyčejný život malé holčičky a šťastných rodičů. I když je to přesně to, co jsme chtěli a o co jsme se v těhotenství tak moc báli, je to dokonale obyčejný život. Podobně je to s naším sdružením. V počátcích zrodu bývá vždy rušno, ale teď je na řadě práce. Co je pro mě už samozřejmost a rutina, pro mnoho nastávajících nebo čerstvých maminek je velké neznámo plné otázek. Tak dvakrát do týdne najdu ve svém mailu žádost o informace a poděkování za příběh mé dcery Karličky, který mou práci pro rodiny rozštěpáčků odstartoval. Tato slova jsou vždy velmi motivující a vzbuzují novou chuť do práce.

Karlička už je tříletá mladá dáma. Svého výsostného postavení milovaného benjamínka si náležitě užívá a je překrásným sluníčkem celé naší rodiny. Komu by vadilo, že je mírně řečeno prostořeká, jsme šťastní za každou hlášku, kterou nás pobaví. Nedávno si ustřihla kus svých nádherných dlouhých vlasů se zdůvodněním, že je „má děsný“. Když přijde z venku, vítá mě slovy „ahoj ty moje beruško“ a je slyšet i hláska r. Pro většinu rodičů běžné radosti – pro nás malé zázraky. Hýčkáme si malou šťastnou holčičku a nikdo z nás už nemyslí na chvíle, kdy jsme měli rozhodnout o tom, jestli ji vůbec chceme. Je to skoro až absurdní, ale opravdu bylo tohle rozhodování tehdy aktuální. Nechci se vůbec na tomto místě pouštět do úvah o tom, jestli máme na takové rozhodování vůbec právo. Je spíše zarážející, že při dnešní tak špičkové úrovni plastické chirurgie a při úrovni péče o rozštěpové pacienty komplexně, se nastávající maminky nechávají v rozhodování tápat v nevědmosti a nedostatku informací.

Co je platné, že výsledky práce našich rozštěpových center jsou tak obdivuhodné, když na samém počátku příběhu rozštěpáčků o nich jejich maminky nemají ani potuchy a rozhodují se pouze svým instinktem v tom lepším případě nebo přáním rodiny, partnera. Pro budoucí rodiče představují tyto události velký stres a vypětí, jelikož se vyrovnávají se zprávou, že jejich dítě nebude zcela v pořádku a hledají pomocnou ruku, záchrannou síť. To je taky jeden z hlavních pilířů koncepce našeho občanského sdružení. Jsme nezisková organizace, na finančně náročné projekty nemáme peníze. Na druhou stranu ty nejcennější věci bývají obvykle zadarmo: úsměv, rada, povzbuzení, dodání odvahy a síly, sdílení. Snažíme se být vidět a slyšet a pokud je třeba, tak se nebojíme otevřít své soukromí, abychom nechali nahlédnout, jak našim rodinám změnila život péče o dítě s rozštěpem.

Budoucí maminka Ivanka Váradi Chalupecká mi napsala: „Dneska už mám opravdu daleko menší strach z toho, co nás čeká a za tenhle lepší pocit jsem moc vděčná všem maminkám, které se podílely o své příběhy na stránkách sdružení a hlavně těm, které věnovaly svůj čas a zkušenosti přímo mně. Bez nich bych dnes byla ještě určitě pořádně vystrašená. Teď už se těšíme na jinak zdravou holčičku. Chtěla bych tímto dopřát odvahu i ostatním budoucím maminkám, aby se nebály a pokud mají otázky, klidně se obrátily na sdružení, protože všechny ty členky jsou dobré duše a rády se podělí a popovídají si, což je opravdu hodně důležité v době, kdy nevědí, co je vlastně čeká.“

A co je čeká? Péče o milované dítě, které má naprosto stejné šance jako všechny děti, které měly to štěstí a narodily se zcela zdravé. Možná, že cesta za novým úsměvem není úplně snadná, o to větší potěšení každý úsměv našich dětí přináší.

Hanko, moc Vám všem (nejen) ze sdružení Za novým úsměvem přejeme ten „naprosto obyčejný život“ a děkujeme za Vaši práci i inspirující přístup k životu!

Hana Broulíková, http://www.zanovymusmevem.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na