Jak František s Josefem založili Budějovice

Autor

Kdysi dávno žili v šumavských hvozdech dva bratři, František a Josef. Tenkrát to opravdu byly hvozdy hluboké a dřeva v nich bylo pro každého dost. Není proto divu, že v té době se zde kdekdo věnoval dřevorubectví, a nejinak tomu bylo i u těchto dvou bratří. Byla to vlastně jejich rodová tradice. Dřevo rubal už jejich otec a jejich děd a vůbec všichni mužští jedinci v rodině, kam až jejich paměť sahala.

František s Josefem si byli vzhledem velmi podobní, statní, urostlí, s hustými hnědými kudrnami, které jim na hlavě často trčely do všech stran. Pohled jejich hnědých očí v sobě měl, navzdory jejich mohutným postavám, laskavost a dobrotu. Povahově však byli rozdílní. Zatímco František byl tichý, věčně zamyšlený, a než něco řekl, desetkrát to na jazyku převalil. Josef naproti tomu se hned s každým pustil do řeči a byl pro každou legraci. Pusa mu jela od rána do večera, až by si jeden řekl, že už snad ani nemůže mít, o čem povídat. Josef ale byl schopný mluvit o všem, od brouka na listu až po zpracování dřeva. Jen měl takový malý řečový zlozvyk. Tak jako někteří říkají třeba „ty vado“, „viď“ nebo „že“, on zkrátka říkal téměř v každé větě „jo“.

Ač byli vnitřně takto rozdílní, jedno měli v hloubi duše společné, jejich snem bylo stát se zemědělcem. Sen to byl jistě krásný, ale už jste někdy zkoušeli vypěstovat na horách třeba pšenici nebo brambory? V té půdě se dařilo leda tak smrčkům, borovicím a kobercům mechu a borůvčí. A tak se rozhodli, že se vydají hledat místa, kde by se jim mohlo podařit jejich záměr převést ve skutečnost.

Přišli domů a Josef oznámil rodičům: „Půjdeme, jo, po proudu Vltavy najít úrodný kraj.“ Rodičům se to zrovna dvakrát nezamlouvalo, ale jak Josef řekl, tak oba bratři udělali. Sbalili do uzlíků chléb a kus tvarohu, vzali si pár peněz do začátku a rozloučili se s mámou a tátou. A aby nepřehlédli ani kousek úrodné půdy, kde by jim, jak se říká, pšenka kvetla, opravdu začali důkladně, přímo od pramene Vltavy na svahu Černé hory.

A tak šli. František mlčky, a v hlavě si maloval, jaké to bude krásné hospodaření. Jak koupí postupně koně a krávu, a jak se jim bude dobře žít. Josef naopak vše, co ho napadlo, ihned vyslovil nahlas, a protože mu myšlenky vířily jako spadané listí v podzimním větru, chvíli pusu nezavřel. Do toho co chvíli okomentoval to, co viděli, takže se ozývalo „Viděls toho, jo, pstruha, jak skočil?“ nebo „Podívej na ten kámen, co vypadá jako, jo, kravská hlava.“ František vše zhodnotil jen pokývnutím hlavy, jen občas řekl pár praktických vět, že se tady najedí nebo že támhle si odpočinou.

Cesta nebyla tak volná jako dnes, často se museli prodrat ostrým houštím nebo překonat nějaký ten močál. Přesto se jim šlo hezky, protože věděli, že jdou za svým snem. A tak prošli místy, kde později vznikl Vyšší Brod se svým klášterem, za nímž se Vltava prudce stáčí na sever. Procházeli místy, kde už se budovali slavné hrady jako je Rožmberk nebo Český Krumlov. Řeka postupně ztrácela svou dravost a klidnila se. Pstruhy v ní vystřídali líni a siveni a krajina kolem se měnila z lesů a houštin v pastviny a políčka.

Konečně došli do míst, kde se jim to obzvlášť líbilo. Vltava zde přibírá do svých vod řeku Malši a bratrům zde připadala tráva zelenější než jinde. František si klekl, vytrhl trs trávy a nabral do ruky hlínu, která se pod ním objevila. Zjistil, že se ani nesype jako písek, ani nemaže jako jíl a tak řekl: „Tady zůstaneme, tady se nám bude dařit.“

Hned, jak si odpočinuli, našli v okolí kováře, u kterého si koupili motyky a u sedláka opodál sehnali svůj první pytlík pšeničného zrna. A tak začali uskutečňovat to, po čem tak dlouho toužili. Protože byli šikovní a pracovití, opravdu se jim začalo dařit. Postupně přeměnili boudu, kterou si v začátcích ztloukli z prken, ve statek, koupili prvního koně a krávu, a časem se po okolních pastvinách prohánělo už tolik dobytka, že ho bylo těžké spočítat.

A protože Josef vše komentoval svým typickým způsobem a každému na potkání říkal „Bude, jo, více obilí.“ a „Bude, jo,více brambor.“, začali tomu místu lidé říkat Budejovíce. Časem to označení trochu změkčili, a tak vznikly Budějovice.

Tady bychom mohli naše vyprávění ukončit, ale má to ještě romantický dovětek. V okolí Budějovic se začali pořádat pravidelné trhy sedláků a zemědělců, vlastně taková praZemě živitelka. Na jedné z těchto akcí uviděl Josef krásnou holku, do které se ihned zamiloval. Ukázalo se, že se jmenuje Marie a do Budějovic přijela až odněkud ze Znojemska prodávat okurky, kterým se v Maruščiném okolí velmi dařilo.

I jí se Josef líbil, a tak se rozhodli, že spolu odejdou žít ke Znojmu na statek Maruščiných rodičů. Tak se Josef rozloučil s Františkem i svými rodiči, kteří už dávno žili s bratry na jejich gruntu, a vyrazil na Moravu. I zde se mu dobře dařilo, i zde Josef říkával „Bude, jo, více okurek.“ a podobně. Není proto divu, že i tomuto místu se brzy začalo říkat Budejovíce a později Budějovice. Aby se to však nepletlo, dostali brzy Budějovice na soutoku Vltavy a Malše přídomek české a ty u Znojma zase moravské.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na