Dnes je Den matek. Požádala jsem o sdílení příběhu jednu úžasně statečnou maminku, předsedkyni Nadačního fondu Šance onkoláčkům, Lenku Klasnovou. Povyprávěla mi o tom, jak těžkým obdobím si jako matka prošla a jak se rozhodla, že bude pomáhat dalším, které potká podobně náročné – to nejnáročnější – období, kdy mají strach o to nejcennější v životě matky, o své dítě.
Mému synovi Matyášovi v jeho devíti měsících lékaři diagnostikovali dětský zhoubný nádor neuroblastom. První měsíce kdy jsme procházeli náročnou léčbou pro mne byly velmi náročné, po psychické stránce jsem byla úplně na nule a moje nálada se samozřejmě odrážela i na stavu mého syna. Po skoro roce nás čekala transplantace kostní dřeně a před ní jsem se seznámila s osobou, která mi dala jako jediná naději. Řekla mi tehdy „na tobě záleží jestli tvůj syn bude žít, neposlouchej co říkají lékaři, přestaň se trápit tím jakou máte naději na přežití, je to jen v tvé hlavě“. Mému synovi lékaři nedávali v podstatě žádnou naději na přežití, vším co mu podávali mu jeho život podle nich jen prodlužovali. Já jsem se po tomto rozhovoru rozhodla, že život svého syna nedám, šla jsem si za svým výsledkem jako buldok a i když jsme po transplantaci měli druhou recidivu nádoru, já věřila, že na Vánoce budeme zdraví.
V listopadu měl manžel vážnou autonehodu a v tu chvíli jsme řešili i vážné potíže ohledně žití, nezbývalo na nic a my balancovali na hranici chudoby. V tu dobu si naše kamarádky umanuly, že nám prostě pomohou, zveřejnili v našem okolí Matyáškův boj a vyhlásili materiální sbírku, poté následovala krásná benefiční akce a lidé nám kromě neskutečného množství materiální pomoci poskytli i obrovskou pomoc finanční, co pro nás a hlavně pro mě bylo nejdůležitějším byla psychická podpora, síla, naděje, objetí…tolik nám všichni dobili energii, a cítil to určitě i Matyášek, v lednu 2014 nám lékaři oznámili zprávu, kterou ani oni sami nečekali, Matyášek byl čistý! Byl zdravý a já si v tu chvíli byla jistá, že je to naším přesvědčením, naší silou, kterou jsme mu věnovali a vírou.
V březnu ochrnul od pasu dolů, léčba přeci jen dala za své více než rok a půl bez přestávky dostával neuvěřitelné množství cytostatik, radiací zvenku i zevnitř, neuroložka oznámila, že ochrnutí bude postupovat i od pasu nahoru a z malého, že bude „ležák“, navíc trpěl neskutečnými bolestmi. Vzala jsem si tehdy do hlavy, že když to šlo jednou půjde to znovu, když jsme porazili rakovinu, postavíme se i na nohy. Matyáš v té době ještě rok dostával chemoterapii a my jsme začali jezdit k léčiteli, po první návštěvě se Matyáš postavil na nožičky a bylo znát, že bolesti ustaly, po druhé návštěvě se znovu sám rozešel.
Tehdy nám poskytli další neuvěřitelnou pomoc lidé z Domažlicka, ale my už jsme všeho měli tak velké množství, že jsme se s kamarádkou rozhodly nabídnout pomoc dalšímu onkoláčkovi…To bylo předtím… do roka kdy jsme s malým ještě jezdili do Motola jsme zprostředkovali pomoc více než 8-mi dětem v onkologické léčbě a nebyla to pomoc jen materiální, snažili jsme se maminky naučit věřit dětem, snažila jsem se jim vysvětlit, že jejich víra dokáže opravdu velké věci a můj syn jim mohl být příkladem. Úspěch byl ze strany dárců i rodin obrovský a krásný a mě to motivovalo posunout pomoc dál a založit nadační fond.
Nadaci jsme založily spolu s Laďkou Blümelovou a Lucinkou Tomiovou a nebýt mých kamarádek, které do nadace šly se mnou, nebylo by nic. Je to opravdu velmi náročné jak časově tak po psychické stránce. Já si příběhy dětí beru hodně k srdci a to vím dobře čím ty zlatíčka procházejí, ale můj obdiv mají tyhle dámy jako je Laďka Blümelová, Šárka Osvaldová, Lenka Oujiří a další… Ty mi pomáhají opravdu se vším a jsou mou pravou rukou, a navíc je pro ně rozhodně mnohem těžší navštěvovat děti v nemocnici. Někdy jedeme z Motola a všechny jen tak mlčíme a vstřebáváme, co jsme viděly a zažily a doma jen obejmeme ty naše zlobidla a uvědomíme si jak je úžasné, že jsou tady s námi a zdravé….
Do dnešního dne jsme mohli díky dárcům poskytnou pomoc více než 130 rodinám s dítětem v onkologické léčbě nebo 2 roky po jejím ukončení. více než 40ti dětem s vážným onemocněním nebo vrozenou vadou. Zveřejňujeme i příběhy dětí a lidé mohou posílat sami pomoc rovnou k dítku. Snažíme se, ale o víc, nechceme jen odeslat pomoc a nevědět kam a komu, snažíme se jezdit za dětmi i osobně, píšeme a voláme si s maminkami. Snažíme se být co nejvíce transparentní a proto maminky vždy prosíme o fotku dítka s dary od lidiček aby skutečně viděli, co děti dostávají, a že pomoc jde opravdu tam kde ji je potřeba.
Děkujeme za rozhovor, přejeme jen to nejlepší do dalších let a gratulujeme k čerstvě získanému a rozhodně zaslouženému titulu „Žena regionu“ za Plzeňský kraj!