V pátek byly v Londýně zahájeny již 30. letní olympijské hry. Podle předběžných čísel si zahajovací ceremoniál nenechala ujít téměř miliarda diváků po celém světě. Danny Boyle předvedl maximální dávku profesionality a fantazie a představil dokonale zábavnou show mnoha barev a chutí.
Abychom se také svezli na olympijské náladě, vypátrala jsem pro vás spoustu zajímavostí z historie letních olympijských her.
Baron Pierre de Coubertin (vlastním jménem Pierre de Frédy) je tím, kterému za novodobé olympijské hry vděčíme. Jako historik miloval starověké olympijské hry a jako pedagog usiloval o to, aby se sporty a tělovýchova vycházející z antických základů promítla do francouzského výchovného systému, což ale nevzbudilo valný zájem.
Proto se rozhodl pro daleko odvážnější krok – olympijské hry obnovit. A protože to byl muž činu, 6. dubna 1896 v Aténách byly zahájeny první novodobé olympijské hry. Zúčastnilo se jich 311 ryze mužských sportovců ze 13 zemí, kteří změřili své síly v devíti sportovních odvětvích (atletika, cyklistika, šerm, gymnastika, střelba, plavání, tenis, zápas a vzpírání). Základní kámen byl tímto položen.
Olympijské symboly
Pierre de Coubertin současně s hrami zformuloval také Olympijskou chartu, na jejíž základech se staví dodnes a upřesňuje všechny náležitosti, které k hrám patří, ať už jde o olympijské symboly, pravidla her i ceremoniálů.
Mezi nejznámější symboly olympiády patří:
- Olympijský symbol a vlajka – pět spojených kruhů představujících pět kontinentů spojených olympijskými hrami. Navzdory všeobecně předjímanému přidělování barev jednotlivým kontinentům, nemá žádná barva svůj přiřazený světadíl. Barvy byly vybrány proto, že spolu s bílou, která je podkladem na vlajce, představují barvy červená, žlutá, zelená, modrá a černá barvy používané na jednotlivých vlajkách všech států světa.
- Olympijské heslo – „Citius, Altius, Fortius“ neboli „Rychleji. Výše. Silněji“, které vyjadřuje myšlenku olympijských her, jež mají usilovat o neustálý pokrok.
- Olympijská hymna – byla schválena za oficiální MOV až v roce 1958, ačkoliv vznikla už k příležitosti prvních her a složili ji Řekové Spyros Samaras a Kostis Palamas
- Olympijský slib – skládá se v zahajovacím ceremoniálu zástupcem z řad sportovců již od roku 1920. Text napsal sám Pierre de Coubertin, jen byl časem trochu poupraven. V roce 1972 v Mnichově přibyl také slib rozhodčích a letos na OH v Londýně se k nim připojil ještě slib trenérů.
- Olympijský oheň – o něm více v následujícím odstavci
Olympijský oheň
Vůbec poprvé se olympijský oheň rozhořel v roce 1928 v Amsterdamu, kde ho ovšem zapalovali organizátoři přímo na místě. Myšlenka přenesení ohně z kolébky her – Olympie přišla až v roce 1936 při OH v Berlíně a tato tradice se stala jednou z nejoblíbenějších, která k hrám patří. Olympijský oheň se zapaluje přímo v Olympii slunečními paprsky a poté je štafetově předáván až doputuje do pořadatelského místa. Samotné zapálení olympijského ohně je pak třešinkou na dortu každého zahajovacího ceremoniálu. Vybrala jsem pro vás pár přelomových „zápalů“.
LOH Mexico 1968 – dvacetiletá atletka Enriqueta de Sotelová byla první ženou, jež zapalovala oheň.
LOH Los Angeles 1984 – olympijský vítěz v desetiboji z OH v Římě (1960) Rafer Johnson byl prvním Afroameričanem, který zapálil olympijský oheň. Vyběhl po stále strměji čnějící rampě až pod železné olympijské kruhy, po kterých se oheň rozjel až do číše nad nimi.
LOH Barcelona 1992 – paralympijský lukostřelec Antonio Rebollo se postaral o zatím (pro mě) nejefektnější zapálení ohně, když z plochy stadionu vystřelil hořící šíp přímo do číše.
LOH Sydney 2000 – v Austrálii se rozhodli, že půjdou proti fyzikálním zákonům a připravili úžasné zapálení kruhu ve vodě. Oheň zapalovala běžkyně Cathy Freemanová, která při tom stála uprostřed tohoto kruhu, jež potom hořící vystoupal nahoru.
LOH Londýn 2012 – i zde pořadatelé překvapili a to nejen tím, že olympijský oheň je tvořen trychtýři všech zúčastněných zemí, ale hlavně tím, že oheň nezapalovala žádná sportovní legenda, na které se sázelo, ale naopak sedm mladých nadějí nastupující sportovní generace, kteří byli legendárními sportovci britské historie vybráni.
Zajímavosti z LOH let minulých
Ačkoliv je olympiáda v Londýně prezentována jako 30. LOH, ve skutečnosti se jich opravdu konalo 27, a to kvůli světovým válkám. V roce 1916 nedošlo v důsledku první světové války ke hrám v Berlíně. Druhá světová válka se pak postarala o to, aby se nekonaly hry v Tokiu v roce 1940 a v Londýně v roce 1944.
LOH Paříž 1900 – první hry, na kterých startovaly také ženy, a sice v kriketu a v tenise. Historicky první olympijskou vítězkou se zde stala britská tenistka Charlotte Cooper.
LOH Stockholm 1912 – první hry, kde ženy závodily také v plaveckých disciplínách. Do her začala vstupovat technika. Hry se přenášejí veřejným rozhlasem, do atletiky vstoupila cílová fotografie a čas je závodníkům měřen elektronicky.
LOH Antverpy 1920 – do programu letních olympijských her byl zařazen i lední hokej. Vzhledem k tomu, že od roku 1908 na LOH figuroval i další ryze zimní sport – krasobruslení, přivedlo to Mezinárodní olympijský výbor na myšlenku uspořádat také olympiádu ryze zimní. Ta se uskutečnila hned v roce 1924 v Chamonix a až do roku 1992 běžela vždy ve stejném roce jako olympiáda letní. Poté se zimní olympiáda posunula, aby se tyto dvě střídaly vždy ob dva roky.
LOH Los Angeles 1932 – poprvé byla postavena tzv. olympijská vesnice. Ačkoliv byly hry dobře připraveny, odrazila se na účasti na nich světová hospodářská krize a některé již tradičně olympijské země své sportovce vůbec nevyslali.
LOH Berlín 1936 – v době vzestupu nacismu v Německu, se konaly hry, jež měly demonstrovat sílu ducha a těla árijské rasy. Adolf Hitler si je také náležitě užíval a nechal z nich svou dvorní režisérkou Leni Riefenstahlovou vytvořit filmy Přehlídka národů a Oslava krásy. Tím jediným, co Hitlerovi jistě kazilo radost, byl fakt, že nejúspěšnějším olympionikem těchto her se stal Afroameričan Jesse Owens, který získal v atletických disciplínách hned 4 zlaté medaile.
LOH Londýn 1948 – prvních poválečných her se nesměli účastnit sportovci Německa a Japonska.
LOH Mnichov 1972 – bezesporu nejtragičtější olympijské hry v historii. Během konání bylo palestinskou organizací Černé září uneseno a zabito 11 izraelských sportovců.
LOH Moskva 1980 – kvůli invazi Sovětských vojsk do Afganistánu byly tyto hry ze strany západních státu v čele s USA bojkotovány. Sportovci z těchto zemí se her neúčastnili pod vlajkami svých států, ale pod univerzální olympijskou vlajkou.
LOH Los Angeles 1984 – na oplátku za bojkotování předešlých her přikročil Sovětský svaz k razantnějšímu kroku a spolu s dalšími státy východního bloku a Kubou na tyto hry vůbec své sportovce nevyslali. Díky tomuto kroku se neúčastnili ani sportovci z Československa.
LOH Atlanta 1996 – hry byly poznamenány teroristickým bombovým útokem, při němž jeden člověk zemřel a 110 lidí bylo zraněno. Po zbytek olympiády visely vlajky na půl žerdi.
LOH Londýn 2012 – vůbec poprvé jsou v týmech všech účastnících se zemí zastoupeny ženy.
Čeští sportovci na LOH
LOH Paříž 1900 – první hry, kterých se čeští sportovci účastnili a hned slavili úspěch. František Janda – Suk pro nás získal stříbro v hodu diskem a v tenise slavila úspěch Hedviga Rosenbaumová, která získala bronz v dvouhře a stejný kov také s A. A. Wardenem z USA ve smíšené čtyřhře.
LOH Londýn 1908 – byly pro české barvy ve znamení šermu, a sice v disciplíně šavle. Bronz přivezl Vilém Goppold z Lobsdorfu starší, který byl také v družstvu, které nám přihrálo druhý bronz.
LOH Antverpy 1920 – jediný rok, kdy byl do programu letních olympijských her zařazen i lední hokej přinesl našim hokejistům bronz. Další bronz pak získali Milada Skrbková a Ladislav Žemla v tenisové smíšené čtyřhře.
LOH Paříž 1924 – první hry, kde jsme dosáhli na kov nejcennější. Bedřich Šupčík získal zlato ve šplhu a bronz v gymnastickém víceboji. Tři stříbrné medaile získal gymnasta Robert Pražák za víceboj, bradla a kruhy. Další gymnastické stříbro vybojoval Jan Koutný za přeskok a bronz v té samé disciplíně připadl Bohumilu Mořkovskému. Kromě gymnastů nám bronzovou medaili přivezl také vzpěrač Bohumil Durdis.
Zřejmě i díky tradici Sokola i následující hry ovládali naši gymnasté, ale také vzpěrači jako Jaroslav Skobla či Václav Pšenička, zápasníci řeckořímští, boxer Jan Heřmánek, také rychlostní kanoistika byla sportem, ve kterém Češi zářili. V letech 1932 – 1948 jsme v této disciplíně získali 6 medailí, z toho 5 zlatých a jedno stříbro.
Emil Zátopek – poprvé se objevuje v roce 1952 v Helsinkách a hned si v závodě na 10.000 metrů doběhne pro zlato, v polovičním závodě na 5 000 metrů získává stříbro. Na další olympiádě v Helsinkách si už s přehledem na všech třech dlouhých tratích (5 000 m, 10 000 m a maraton) doběhne pro tři zlaté. Jeho manželka, Dana Zátopková – Ingrová získá za svou sportovní kariéru dvě medaile – zlato v Helsinkách (1950) a stříbro v Římě (1960). Stávají se tak jedním z našich nejúspěšnějších olympijských manželských párů.
Věra Časlavská – poprvé vystoupila na olympiádě v Římě v roce 1960 a v družstvu získává svou první stříbrnou medaili. V Tokiu (1964) už získává tři zlaté jako jednotlivkyně a opět stříbro v družstvu. Ovšem její triumf se teprve blíží s hrami v Mexico City (1968). Absolutní úspěch korunuje čtyřmi zlatými a stříbrem jako jednotlivkyně a opět dalším stříbrem v družstvu. A protože měla zřejmě málo sportovních radostí, přidala ještě jedno soukromé, po skončení olympiády se v mexickém kostele provdala za stříbrného olympijského běžce Josefa Odložila.
Je v naší olympijské historii ještě mnoho jmen, která nás na letních olympiádách skvěle reprezentovali, ale je těžké na někoho nezapomenout, tak alespoň ty zlaté a omlouvám se, pokud vynechám někoho vámi oblíbeného:
Miloslava Rezková, Milena Duchková, Jan Kůrka, Ludvík Daněk, Vítězslav Mácha, Anton Tkáč, Josef Panáček, Ota Zaremba, fotbalisté na LOH v Moskvě, Miloslav Mečíř, Jozef Pribilinec, Miroslav Varga, Jan Železný, Robert Změlík, Lukáš Pollert, Petr Hrdlička, Martin Doktor, Štěpánka Hilgertová, Roman Šebrle, Kateřina Emmons, David Kostelecký, Barbora Špotáková… uvidíme, zda letos přibudou další.
Přeji našim sportovcům, ať se jim daří a všem fanouškům, ať si hry užijí a baví se, ať už medaile budou nebo nebudou. A všem nám přeji, aby se myšlenka, jež je obsažená ve slibu olympijských sportovců stala součástí našeho běžného života.
„Jménem všech závodníků slibuji, že vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, za sport bez dopingu a drog, v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev.“