Život je jeden dlouhý běh

Autor

Kontakt na paní Vandu Kadeřábkovou-Březinovou jsem dostala od její maminky, mojí oblíbené spisovatelky, paní Taťany Březinové. Naskytla se mi příležitost seznámit se s neobyčejně zajímavou, aktivní mladou dámou, původně lékařkou, nyní temperamentní sportovkyní, kondiční trenérkou a propagátorkou běhu, zakladatelkou jediného kompletního běžeckého webu pro ženy, křehkou pěvkyní a v neposlední řadě citlivou matkou.

„…když se to vezme za správný konec, tak se rozběhá i špalek.“(Vanda Kadeřábková-Březinová)

Pokud máte kladný vztah ke sportu, chystáte se po pauze opět vrátit do formy nebo jste se rozhodli přijmout novou výzvu, je dnešní rozhovor adresovaný přímo vám.

Vando, jak jste se dostala k atletice? Odkdy běháte?

Běhám už přes dvacet let, nedávno jsem to počítala… Začala jsem běhat relativně pozdě, až v šestnácti letech. Nikdo mě ke sportu nevedl, jak to často ve sportovních rodinách bývá, cestu jsem si našla sama. Když jsem si v té době stoupla na váhu a ručička ukázala číslo větší, než později před oběma porody, bylo to na pováženou. Musela jsem se začít hýbat. Přestože mi chutnalo jíst, nechtěla jsem být metráčkem. Jakákoliv dieta mně byla odporná a davová cvičení typu aerobik rovněž. Tedy jsem se v doprovodu kamarádky osmělila přijít na dráhu, sama bych si to ani netroufla. Začala jsem krátkými tratěmi, nechtěla jsem se trápit na dlouhých, i když jsem věděla, že bych na nich zhubla rychleji. Během dvou let jsem ale definitivně shodila deset kilo, totálně vyměnila šatník, zlepšila kondici i své časy. Osobák na stovku jsem vylepšila na 12,9, proběhala se do první atletické ligy a předběhla se téměř o 40 metrů, neboť kdysi na základce jsem s podobným časem na šedesátce byla poslední ve třídě. Když jsem začínala na dráze, provázely mě poznámky kluků i některých trenérů „kde to našli?“ … posměváčci ale po pár letech skončili v hospodě,já v té zmiňované lize.

Spousta žen omezí nebo zcela skončí se sportem v době, kdy se stanou maminkami. Ve Vašem případě tomu tak nebylo…

Ani na okamžik jsem si nepřipustila, že bych nesportovala, a neudržela si základní kondici a svou postavu, že bych vypadla z výsledkových listin. Představa kil navíc, brrr… ne snad v těhu, to je normální a přirozené, ale potom. Vše, co šlo lehce dolů ve dvaceti, by za dalších dvacet let byl nejspíš problém. Bazální metabolismus se s věkem zpomaluje, a hormonální bouře s mateřstvím(i) spojená udělá své – to vše jsou známá fakta i jeden z důvodů, proč se mnoho žen ke sportování přes veškerou dobrou vůli nevrátilo. Tohle se mně nesmí stát! Zajímala jsem se proto o všechny sportovkyně, které svůj návrat na trať zvládly s minimálním nebo téměř žádným výpadkem a úspěšně kloubí sportovní kariéru s rodinou. Samozřejmě, že ty nejznámější sběratelky medailí mají trochu jiné podmínky, než většina nás ostatních.

Informace se sháněly těžko, hodně mi pomohly zahraniční weby se zkušenostmi sportujících maminek i odborníků, kde jsou přece jen o trochu dále. Literatury na téma pohyb v těhotenství sice není málo, ale je to jen dokola: procházky, pilates, jóga, plavání… a běh povětšinou zapovězen. Ve světě však tou dobou vyšla kniha Running and Pregnancy od americké autorky Chris Lundgren – a byla brzy zcela vyprodána.

Nezbylo mi, než spojit naslouchání svému tělu a nenarozeným dětem, s poznatky z oboru ještě z mých studií medicíny a konzultacemi se sportovním fyziologem, nezávislými porodními asistentkami a maminkami, které již s dítky sportovaly. Odborníci jsou povětšinou konzervativní – lékařka, u níž jsem byla v péči s prvním dítětem, šla do vývrtky, když jsem se jí jen zmínila o běhání a při každé návštěvě se ptala“to ještě pořád běháte?“ Napodruhé jsme si našli jiného lékaře, daleko osvícenějšího. Je pravda, že nelze udržet výkonnost ani způsob tréninku po celých devět měsíců, a bylo by to špatně. Přirozeně zpomalujeme, zkracujeme vzdálenosti, vyjdeme si kopeček po cestě. V závěru mi kilometr trval deset i dvanáct minut, zatímco jindy podle typu tréninku mezi čtyřmi a šesti, při tempových trénincích a v závodech i hluboko pod čtyři. Ale udržíme si základní kondici, přibereme jen miminko a příslušenství, a také pro vlastní porod se mi ta kondice hodila. Ostatně nikdy jsem nechtěla, aby za mě mé děti „rodil“ někdo jiný. Žádné urychlováky, žádné oblbováky, žádné zbytečné zákroky. I když se Matýsek dral na svět skoro dva dny, a v závěru jsem už měla dost (a všichni okolo asi také), můžu říci, že jsem ho skutečně porodila. Ladunce už to tak dlouho netrvalo – a ani to nebolelo. Opravdu lze zažít přirozený a bezbolestný porod, i když je na tom práce. Tu nám ale svěřila příroda sama, ne?

A návrat? Od prvních dní posilování pánevního dna, posléze svižná chůze, u Matýska po čtrnácti dnech první klus, u Lady již po týdnu. První lehký závod po sedmi, resp. pěti týdnech, návrat do ligy ve třech měsících. Matěj se narodil v květnu, Lada v únoru. V polovině dubna jsem startovala na Mistrovství ČR v půlmaratonu a skončila jen necelých 5 minut za svým nejlepším časem. Nemusela jsem tedy vynechat jedinou atletickou sezónu. Když se opravdu chce a je všechno po fyzické stránce v pořádku, proč ne. Dělaly to tak i naše prabáby, jenže se nedřely na dráze, ale na poli. Je sice pravdou, že po deseti dětech mívaly problémy s výhřezy orgánů malé pánve, nevěděly však nic o posilování pánevního dna a zásadách postupného cvičení na spodek a břišní svaly. To my už dnes víme.

Jak se vrátit do formy, pokud nemáme manžela nebo hlídací babičky a na miminko jsme samotné? Existují pro nás nějaké možnosti?

Je to o něco složitější a někdy i hodně nepohodlné, ale JDE TO. Mnoho maminek běhá v nejbližším okolí s elektronickou chůvičkou, když dítě spí. Být v jejím dosahu je sice trochu „na bednu“, ale rozhodně lepší, než nic.

Další možnost představuje speciální sportovní kočárek. Měl by být lehký a snadno ovladatelný. Úplně nejlepší je Kolzlík od české firmy Benecykl, který představuje ideální kombinaci vozíku na kolo, babyjoggeru i kočárku v jednom. Vypadá jako kříženec kočárku a „formule“, na níž závodí vozíčkáři.Šikmá dvacetipalcová kola mají nejmenší valivý odpor ze všech známých modelů včetně obecně známých vozíků za kolo, z nichž je s přehledem nejlehčí, i čtyřleté dítě v něm ještě natáhne nohy a v autosedačce s vámi může sportovat i novorozenec. Není sice nejlevnější, ale pokud plánujete třeba dvě děti, tato investice do zdraví se bohatě vyplatí. Výměnou dlouhého předního kola za malé kolečko se z něj stane kočárek, s nímž se vejdete do výtahu nebo do MHD, pomocí speciální tyče jej upevníte na kolo, další možností je i běžkařský set. Pokud tedy není žádné hlídání, je to zdaleka nejlepší varianta. Pokud chybí i peníze, lze si v omezené míře vystačit i s klasickým kočárkem. Daleko více se ale nadřete a pozor na přetížení páteře.

Jinou variantou jsou fitcentra s hlídacími tetami, které se dovedou postarat i o malého kojence. Ty jsou k dispozici spíše ve velkých městech – a nejlevnější klasikou zůstává rovněž osvědčené „sousedské“ hlídání. Vyměňte si tuto drobnou výpomoc s kamarádkou – děti tak poznají i jiné lidi a dříve se osamostatní. Mnoho matek se raději zřekne svých zájmů, než by svěřily své dítě někomu cizímu. Hodinka občasného odloučení ale prospěje oběma. Moje děti nikdy nepoznaly separační úzkost, protože jsem je brala všude a také na babičky i jiné tety, samozřejmě prověřené, jsou zvyklé odmala. Zkrátka – kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby!

Jak brzy po porodu doporučujete začít se sportem?

To je hodně individuální. Naše prabáby dřely do poslední chvíle na poli, v hodině H odskočily za brázdu a s dítětem v šátku se zase vrátily, totéž lze říci o přírodních národech i samicích ostatních savců. Lidské tělo je tedy nastaveno tak, aby to zvládlo, naše společnost je však daleko méně fyzicky zdatná a svázaná mnoha mýty, konzervativní je i většina odborníků. Pokud je maminka i dítě v pořádku a maminka si zachová dobrou kondici, může se vrátit do formy rychleji, protože se dříve cítí lépe. Na druhou stranu jsou i jiné mámy, co na jakýkoli sport nemají dlouhé měsíce ani pomyšlení a když lehce vyběhnou po půl roce, připadá jim to jako by byly naposled včera. Ale zpět k otázce: svaly pánevního dna a dechová cvičení na první zpevnění břišní stěny – od prvních dní. Cvičení na zdravou páteř pomůže nastavit zdravé pohybové stereotypy, ulehčit přetíženým zádům a zrestaurovat břišní svaly, to vše lze již v šestinedělí, pokud chcete, cítíte se na to a tělo neprotestuje A chůze či běh? Zprvu krátké, později delší procházky, postupně můžeme přidat na tempu a proměnit je v jogging, to záleží na okolnostech.

Obecný názor včetně odborníků se shoduje přibližně na osmi týdnech, pro koho je však tak dlouhá doba nepředstavitelná (jako kdysi pro mne), může začít dříve. Jen pozor, a to velký, na jednu věc: chceme-li brzy zase vyběhnout, dbejme na podsazenou pánev a při jakémkoli nepříjemném tahu či tlaku „dole“ přerušme pohybovou aktivitu a srovnejme tělo několika cviky na pánevní dno. V šestinedělí také odcházejí očistky, z jejichž vzhledu rovněž můžeme odhadnout, zda jsme to nepřepískly: za normálních okolností postupně blednou. Objeví-li se opět „červená“, byla zátěž příliš velká a znamená to jediné: přibrzdit!

Co ženy, které nikdy neběhaly nebo běhaly před mnoha lety – jak začít? Jak daleko a jak často?

Tak především – nikdy není pozdě! Například Marie Hanáková, autorka knihy Běhám, začala s běháním až v šedesáti letech po smrti manžela a ještě stačila nasbírat řadu cenných kovů ze světových, evropských i republikových veteránských šampionátů a drží několik českých rekordů ve své kategorii. Těch, co začaly běhat v padesáti, je vícero – a nemusí to být rekordmanky. Jsou to ženy, které běhají pro radost, zdraví, dobrý pocit. Měla jsem ve své tréninkové skupině i pětinásobnou maminku, která uběhla dva maratony (a dokonce lépe než její manžel).

Ve dvaceti se samozřejmě začíná lépe než ve čtyřiceti – ale vyjma několika málo případů, kdy běhání vhodné není, to možné je. Začínáme především pooomaaallluuu(!), spíše od svižné chůze s vkládanými joggingovými úseky, které postupně prodlužujeme, v mírných tepových frekvencích, do mírného zadýchání, říkáme rovněž v konverzačním tempu (to je taková rychlost, při níž můžeme bez velkého funění komunikovat). Pro mnoho lidí je to skutečně jen o něco rychlejší chůze, ale jedině tak lze získat základní aerobní kondici, sundat pár kil… a teprve potom zrychlujeme. Opačně by to byla cesta do pekel. Pokud si nejste jisti, ráda vám sestavím tréninkový plán na míru.

Mnoho začátečníků dělá tu chybu, že vyběhnou příliš rychle a po pár stech metrech lapají po dechu. Vzdálenost zpočátku nepočítáme – spíše se orientujme časem. Efektivní doba zátěže je zprvu půl hodiny, čtyřicet minut, později i hodina (nebo více). Jak často? Zprvu obden, aby si tělo mezitím odpočalo. Ve dnech volna si ale můžeme dopřát aktivní odpočinek – jiný sport, cvičení, svižnou procházku. Teprve později můžeme zařadit dva dny běhu za sebou, pokročilí mohou běhat i každý den (s jedním dnem volna nebo jen mírného klusu a regenerace.)

Co s sebou (na sebe) na první lekci?

Dobré boty. Na trhu jich je spousta, pro začátek postačí univerzálnější model a teprve v průběhu se proběhat k tomu, co nám nejvíce vyhovuje. Dále oblečení podle počasí, a to takové, které dobře odvádí pot a přebytečné teplo. Běžecká výbava není drahá, ale minimálně u bot sáhněte po renomovaných značkách a berte je u těch prodejců, kde vám s výběrem poradí. Někde mají i diagnostiku nohy a prodavači jsou často sami běžci, takže poradí dobře. Takový servis v supermarketu, nebo nedej bože na tržišti, opravdu nenajdete.

A dámy, nezapomeňte na dobrou sportovní podprsenku! Pokud si při běhu chcete hlídat tepovou frekvenci, pořiďte si sporttester. Stanoví vám tepová pásma pro různé typy zátěže, některé měří rychlost, uběhnutou vzdálenost, ty lepší i převýšení nebo vám to dokonce hodí do mapy, mnoho jich je kompatibilní s počítačem, a tak po tréninku jen přenesete data a máte v počítači kompletní tréninkový deník. Přesně víte, kde jste zdolaly kopec, jak byl vysoký… a kde jste si třeba odskočily na záchod.

Při jakém počasí je vhodné běhat?

Neexistuje špatné počasí, ale špatně oblečený běžec. Tedy pokud nepadají z nebe trakaře nebo není extrémní smog, není překážek. Každé počasí má však svá specifika, na něco jiného si dáváme pozor v letním žáru, jiné nástrahy přináší zima. I v mrazu lze běhat, lépe je však dýchat nosem a oblékněte se na to do více tenkých a kvalitních vrstev namísto tlustých svetrů a bund. A dbejte na dostatek tekutin, a to po celý den. V létě je to dostatečně jasné, v zimě ty ztráty nejsou tak vidět – ale nejsou o mnoho menší. Dýcháme suchý vzduch, ale veškerá pára od úst znamená ztráty tekutin.

Pro koho je běhání nevhodné?

Obezita a větší nadváha znamená vyšší zátěž pro klouby. Zde je nutná zprvu redukce váhy úpravou stravy a chůzí, kterou můžeme po čase zrychlit a o pár kilo chudší začít opatrně s během. Konzultace s lékařem a nebo ještě lépe preventivní sportovní prohlídka u sportovního lékaře (zdravotní pojišťovny ji bohužel nehradí) by pak měla být u každého i zdravého, komu je nad 40 (uvádí se i 35) a u všech, kteří trpí nějakou civilizační nebo chronickou chorobou a chtěli by konečně začít žít zdravěji. Zátěžové EKG odhalí i drobné změny, které mohou znamenat zvýšené riziko při některých typech zátěže. Sportovní lékař může doporučit konkrétnější výběr z možných aktivit.

Kde Vás najdeme? Jaké jsou Vaše skupinové tréninky?

Bydlím kousek za Prahou, v Pětihostech. Jsme ještě Praha-Východ, vedlejší Pyšely už Benešov, a tak i na své nejkratší silniční trase dvakrát přeběhnu hranici okresu (úsměv). Zde vedu spíše individuální tréninky pro zájemce z okolí, několik svěřenců mám v Praze. Se skupinovými tréninky to bylo nyní po nějaký čas horší, přece jen dětičky a vlastní závody, vlastní trénink nějaký čas zaberou, tedy dělám jednou za měsíc v Praze v Riegerových sadech tréninky pro ženy, LONGRUN BABINEC. Je určený spíše začátečnicím a lehce pokročilým, není na překážku ani účast mužů, pokud to nejsou chrti, co běhají kilometr pod čtyři minuty. Takové bychom asi zklamaly – o to vyšší jistotu mohu poskytnout těm dosud váhajícím střelcům a střelkyním, že jim opravdu neutečeme.

Více skupinových tréninků mohou absolvovat lidé nyní nově se zkušenými vyškolenými Longrun reprezentanty, Petrem a Milanem v Praze a Lenkou v Olomouci. Bezva věc pro všechny, co se chtějí připravit na nějaký závod, nebo se jen tak proběhnout a nebýt při tom sami. A ideální především pro ty ženy, které by rády běhaly, ale v pozdních večerních hodinách se samy bojí. Pokud se chcete stát reprezentantem a vytvořit kolem sebe skupinu ve vašem regionu, určitě se ozvěte.

Co Vám běhání přináší? A co Vaše rodina, také sportuje?

Od doby, co jsem shodila kila ze svých úplných začátků a jíst mi pořád chutná, si jakž takž držím postavu – a neumím přestat, to by ze mě byla koule (smích), nikdo mi to nevěří, ale je to tak. A dále: endorfiny, dobrý pocit, v mírném tempu je to super meditace, pozorování věcí v přírodě, které by mi jinak unikly, vyčistím si hlavu a přijdu na spoustu nápadů. Když si naopak hrábnu až na dno, těch endorfinů je ještě víc. V dlouhých závodech, jako je třeba maraton, vedle taktiky a propočítávání tempa na kilometr/tepovky a toho, co si mohu v tu chvíli dovolit (je to jakýsi změněný stav mysli) jsem přišla na spoustu dobrých nápadů, od článků které píšu, po celou koncepci Mamina klubu, systém reprezentantů – dobrovolných skupinek po celém Česku, které se právě začínají rozjíždět, i celý Longrun vznikl před třemi lety někde na závodech. A závody potřebuji k životu. Jsou pro mne neustálou motivací, asi bych se jen stěží vykopla na trénink, kdyby přede mnou nebylo mistrovství Evropy, pravda, veteránské (úsměv), extraliga, půl-i celý maraton, oblíbený kros…

Rodina také sportuje – Matěj začíná závodit ve své kategorii a chodí na atletiku, a roční Lada už také. Zatímco ještě nedávno se s atletikou začínalo později, až ve školním věku – a to se na ni dostávaly často děti, které předtím neuspěly třeba na tenise, nyní se dělá atletika pro děti. Žádná předčasná specializace, prostě všeobecná pohybová průprava hrou, vznikají atletické přípravky a miniškolky. Jednu takovou máme poblíž – v nedalekých Choceradech.

A ty roční děti? To je vlastně půlhodinka cvičeníčka pro děti s rodiči, vesměs příjemná záležitost. Určitě ale běhat bude, doma běhá už teď a několikrát vydupala schody v našem domě… Běhá i taťka, i když ne závodně. V tom je můj pravý opak, běhá si pro sebe, pro zdraví, občas si zazávodí sám se sebou a se svými časy, ale ne se soupeři. Každý rok však vyrážíme všichni na Velkou Kunratickou, to už je naší rodinnou tradicí. Dva měsíce před tím se začínáme špičkovat a ještě týden po závodě to rozebíráme. Dětskou trať již dvakrát běžel i Matěj.

Co Vás baví, když neběháte?

Klasický zpěv, už během studia medicíny jsem vedle sportu chodila intenzivně na soukromé hodiny, jezdila na kurzy a udělala docela hodně koncertů. To jsem ale ještě měla čas si je domlouvat. Ale jak se narodily děti, vrátila jsem se rychle ke sportu, hlasivky ovšem trochu zrezly. Repertoár jsem musela trochu upravit, vyřadit ty nejnáročnější kusy, také není tolik času cvičit a studovat nové kousky. Zčásti jsem se ale vrátila, koncertů je sice méně, ale užívám si je.

Baví mě ten kontrast – na jedné straně to upocené stvoření pod nánosem prachu z cest, na druhé straně elegance v dlouhých šatech. Kalokagathia – harmonie ducha a těla. A vzpomněla jsem si mimochodem, že když jsem se zpěvu věnovala hodně, musela jsem ze sprintů přejít na delší tratě, protože to nešlo dohromady, jako když byste chtěli hrát na klavír a do toho třeba tenis. Dlouhé tratě ale nevadily, a tak jsem u nich zůstala.

A naši mrňousci. Jsou teď tak roztomilí, ovšem rostou zatraceně rychle. Tak si je užívám, jak to jde (úsměv).

Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji Vám, aby Vás Váš dlouhý životní běh nepřestal nikdy bavit.

Více zde: http://longrun.cz/home/

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na