Nevím, jak je to ve vašem případě, ale já mám měsíc září za startovní měsíc. Dětem začíná nový školní rok, vstupujeme do krásného ročního období – podzimu. Mívám ve zvyku, koupit si právě v září pár módních kousků oblečení a trochu změnit účes (momentálně jsem tak na kraťoučko, že další experimenty si dopřeji už jen s barvami ). Právě proto mě září baví. Není rozlítané a dusně zpocené letní, ale voní novotou a mně vnáší do života velikou dávku energie.
Co s přívalem té mohutné energetické vlny? Smím ji prolenošit nebo prospat, smím doma provést stěhování a přesuny nábytku, vytepovat koberec, přeleštit okna. Pokud bude hezké teploučké počasí, vytáhne mne ven, s foťákem do lesa nebo jen tak, na kole.
Občas už zafičí vítr, sprchne studený déšť a ten se umí zavrtat do těla v podobě nehezkého prochladnutí. Odležet se mi taková cykloprojížďka tedy moc nechce… Jenže já pohyb miluji. Blaží mě drobná vítězství sama nad sebou, pokořování vlastních rekordů a na rozdíl od některých lidí, umím si užít i pocit, který mi přinese zaslouženě propocené triko.
Ale teď už vážně k tématu mého dnešního povídání. Často přemýšlím a plánuji, odhodlávám se a stavím si vzdušné zámky. Bývá pravidlem, že pokud nepotkám nějakého akčního človíčka, který by mě pošťouchl k realizaci, létám v myšlenkách sem a tam a odhodlání jaksi nenacházím.
A bylo dílem náhody, když mi minulý týden přišla do cesty (ehm, na rehabilitaci…) šikovná štíhlounká blondýnka, kterou přece odněkud znám! ? Než jsem si v mysli dosadila vtíravý otazník ODKUD? (také to tak neskutečně nemáte rádi, když si ne a ne vzpomenout, kde jste se s dotyčným setkali?), blondýnka mi tichým spíše nesmělým hlasem připomněla, že od září zase pokračuje K2. „Přidáte se?“
Konečně mi svitlo! V průběhu letošní zimy a ještě zkraje jara jsem s dotyčnou absolvovala několik kolektivních hodin cvičení.
K2 hiking
K2 – ten název sám o sobě připomíná obří horu, na níž vystoupit není žádná procházka, ale dřina. Výstup na K2 si představuji jako obtížnou životní lekci. Musím uznat, že když jsem někdy v lednu tuhle sportovní aktivitu okusila poprvé, jistou zásluhu na mém odhodlání nesl ten dobrodružný název K2.
Ve skutečnosti nás nečeká nic, co by nebylo pro každého. Tedy alespoň pro běžnou i netrénovanou Evropanku by K2 ve fitness centru neměla být žádná nedosažitelná fatamorgána.
Vysokohorská turistika ve fitku? Proč ne!
V našem městě se bývá nutné na K2 hiking objednat. Proto jsem se po drobném impulsu tiché blondýnky objednala minulý týden i já a zajistila jsem si rezervaci na šedesát minut kolektivního cvičení.
Měla jsem výhodu, věděla jsem, do čeho jdu. Přesto jsem po několika měsících absence cítila i malou nervozitu, protože hodina na K2 měla být testem mé fyzické výkonnosti.
Lekce se uskutečnila v sobotu dopoledne. Ráno jsem fofrem uvařila oběd a zběžně poklidila.
Co s sebou?
Do batohu jsem si zabalila tričko, které dobře odvádí pot,kraťasy (nebo mohou být legíny), botasky,litrovou lahev s energetickým nápojem, ručník. Na zpáteční cestu využiji náhradní spodní prádlo a ponožky. Takto připravené zavazadlo jsem přehodila na záda a pěkně z kopečka jsem se na kole svezla 9 km do města, kde mám šedesát minut cvičit.
Příchod
Zamykám kolo před fitkem a přicházím. Kolektiv se teprve schází. Pár lidí zde znám. (Jak jinak, než z rehabilitace )Vítají mne hlasité pozdravy. Oblékla jsem si tričko, kraťasy, botasky. Platím poplatek na cvičební lekci, u nás je to 90Kč.
Místní fitness je v těsném sousedství s koupalištěm, tedy úžasný výhled na zející bazén, zelenou trávu a modrou oblohu. Ještě, že je tu okno tak velké!
Zapomněla jsem je pro vás spočítat, ale odhaduji, že v našem fitku je asi 12 hiking trenažérů. Vybrala jsem si stroj ve druhé řadě, protože nechci být příliš na očích, ale ani tak moc vzadu, abych na instruktorku dobře viděla. Trochu mne znervózňuje zrcadlo, jež mám „za souseda“. Přes svůj trenažér přehazuji ručník a dávám si na stojánek láhev s pitím.
Tak a jsme všichni. Kromě asi sedmnáctiletého mladíka jsme v dámském složení. Ženy různého věku, od třiceti snad do šedesáti.
Hiking trenažér
Skládá se z bytelné konstrukce a pásu, na němž strávím hodinku aktivního pohybu. Dále je opatřený snímačem času, displejem pro snímání tepové frekvence, ušlou vzdálenost, počet spálených kalorií. Rovněž je vybavený držákem se dvěma činkami. Brzdný systém ovládám jednoduše pomocí kolečka, s nímž jen lehce pootočím.
Převážná část cvičení bude vycházet ze základní lidské aktivity – chůze. Možná byste nevěřili, ale při takové K2 hiking hodince můžete spálit 2000 – 3500 KJ!
K2 hiking Indoor Walking
Přichází instruktorka K2. Další důvod, proč jsem právě zde. Naše instruktorka je energií nabitý, pozitivní, usměvavý človíček. Žena, která trpěla dlouhá leta silnou nadváhou a pomocí pohybu a změny životního stylu se jí zcela zbavila. Pro její lidský přístup a sršící dobrou náladu mám tuhle bytost moc ráda. Vážím si jí jako člověka.
Utahujeme pás, aby stál a neubíhal nám pod nohama. Podle instruktorky se protáhneme, celé tělo. Nejde to naskočit na pás a frčet, musí se pěkně postupně, polehoučku. Naše cvičení doprovází příjemná hudba.
Po chvíli pás na doporučení instruktorky povolujeme. Každý si povolí „tu svou mašinku“ podle potřeby. Muzika se rozjíždí do svižných rytmů. I chůze na pásu je rychlá. Vychází z kyčlí. Je báječné ponořit se někam dovnitř, do chytlavých tónů. Jako když tančíte. Měníte úchopy držadla trenažéru, zvedáte kolena, chvílemi běžíte. Střídáte délku kroků, stejně jako instruktorka, pokládáte nohy křížem, přecházíte zleva doprava a obráceně.
Na mém čele se objevuje první kapka. Ze zajímavosti jsem pohlédla na čas. Již po deseti minutách. Hudba zeslábla, povinně pijeme a otíráme čela, lehké vydýchání a pak zpátky ke strojům. Kromě zrychleného dechu a tepové frekvence necítím bolest v nohou, žádnou křeč ani přetížení. Tohle mne na K2 hiking baví. Že skutečně přirozeně spalujete, bez přetížení, bezbolestně. Instruktorka pobízí ženy k individuálním pauzám, není ostuda slézt z trenažéru a vydýchat se, jak potřebuji, jak potřebuje moje tělo.
Po čase se dá tričko ždímat. Pak i kraťasy a veškeré spodní prádlo. Při chůzi posilujeme s činkami i paže. Tohle chvílemi bolí. Ach moje paže, tak nezpevněné. Poslední třetina se odehrává na trenažéru vleže s podložkou. A posilují se svaly břicha. Sešikmění plochy, na níž ležíme mírně „hlavou dolů“, je pro cviky na břicho doslova lahůdkou. Nakonec se svaly protáhnou a všichni se vydýcháme.
Šedesát minut cvičení je za mnou. Postříkám stroj dezinfekcí a pečlivě otřu. Tohle by se s mým tělem nepovedlo. Tady pomůže jen blahodárná sprcha a výměna všeho oblečení. Všimla jsem si, že jsem svůj energetický nápoj vypila. V šatně se žertuje, všechny jsme stejně mokré od potu, ale v totožně veselé náladě. Kolektivní dřina z nás vyházela nánosy starostí, pesimismu a černých myšlenek. Možná klesají ke dnu v bazénu, co je za oknem. Kéž by si tam zůstaly!
Nasedla jsem na kolo a jela zpátky domů. 9km do táhlého kopce. Zase se potím a cítím, že „melu z posledního“. Jsem ráda za kšiltovku, kterou jsem si narazila hlouběji do čela. Opět jsem zrudla a funím. Spaluji všechny nespálené kalorie a myslím už jen na jediné, mít to rychle za sebou. A do sprchy, podruhé během chvíle.
Vypít móře a složit se do měkkého křesílka. Nechat se obsluhovat. Tak zase za týden. Už se těším. Svůj trenažér jsem si samozřejmě již zarezervovala. Přidáte se?